Michel Faber a dvě novely v jednom svazku

nakl. Argo

V literární kariéře Michela Fabera (1960) se dvojicí novel Sto devětadevadesát schodů a Kvintet Courage vracíme na začátek jeho spisovatelské kariéry, tedy do prvních let 21. století, před Kvítek karmínový a bílý. Nejprve historická duchařina, kde je hlavní hrdina sužován nočními můrami. A za druhé - esoterický svět avantgardní klasické hudby a obludně komplikovaná skladba Partitum mutante.

Z Kvintetu Courgae pochází také ukázka:

Catherine seděla u kuchyňského stolu a roztržitě hleděla do Benovy misky s kaší. Byla tak čistá a lesklá, jako by ji vylízal, ačkoli si říkala, že něčeho takového by si snad bývala všimla. Ona sama většinou snědla jen polovinu jídla a pak na něj zapomněla. To se Rogerovi kdovíproč nelíbilo, takže doma v Londýně začala jídlo schovávat, jen co na něj ztratila chuť, a to v jakémkoli koutku či nádobce, která byla zrovna po ruce. Dojím to později, říkala si, ale pak se svět točil a točil a točil. Za několik dní či týdnů jí z kapes kabátu vypadly zkamenělé bagely, z přihrádky na šperky vykoukly huňaté jogurty a v rakvičkách jejích bot ležely jako mrtvolky černé banány, které pomalu přecházely do tekutého skupenství.

Snad to nedělala tady v Château de Luth, ale vyloučené to rozhodně není. Roger po ní nejspíš uklízel a kvůli ostatním raději nic neříkal. Že by nebyla cvok, jen ji začíná trápit Alzheimer? Pochybovala, že je to v sedmačtyřiceti letech moc pravděpodobné… Ale stejně: na Alzheimeru bylo cosi tak hrozně nevinného a… neodvratného. Nikoho by ani nenapadlo vykládat vám, že se máte sebrat, ani netrpělivě očekávat, kdy už se konečně vrátíte k sexuálnímu životu. Člověk by už nemusel brát Prozac, a kdyby někdo za televizí našel skládku nedojedených jablek, no tak by to pochopil. A pak byste zemřeli, ani byste nevěděli, co se stalo. Prostě byste roztržitě zabloudili na onen svět a zlehka zamrkali ve světle Všemohoucího.

Catherine zaostřila pohled na Times Literary Supplement, z něhož před několika minutami zvedla jídlo a úhledně ho vyskládala do ledničky a do skříní. TLS byl otevřený na stránkách s dopisy čtenářů, kde se devět proslulých akademiků z celé Británie a USA velmi osobně hádalo o tom, komu Shakespeare dedikoval své sonety. Korespondence v této věci je nyní uzavřena, varoval redaktor, ale po bezmála čtyřech stech letech bylo celkem zjevné, že spor o sonety, tak jako všechny spory, bude probíhat donekonečna a nic se nevyřeší.

Sama Catherine na to neměla žádný názor krom toho, že být vdaná za tyhle muže by pro ni bylo devět různých druhů pekla. „Z toho jídla si můžete sníst, co budete chtít,“ ozvala se Dagmar. Catherine úplně zapomněla, že tam ta Němka je, a vyplašeně vzhlédla.
„Aha… díky,“ řekla.
„Jen teda jestli budu jediná nakupovat, tak budu celkem brzy potřebovat nějaké peníze navíc,“ dodala Dagmar. Mimino
jí pořád ucucávalo z prsu, poklidné jako spící kotě. „Stačí se o tom zmínit Rogerovi, ten se o to postará,“ odpovědělaCatherine.

Už mnoho let nevypsala jediný šek ani nevkročila do banky. Poslední dobou měla umělohmotnou kartičku, která jí ze štěrbiny ve zdi vydávala peníze, pokud si dokázala vzpomenout na čtyřmístné číslo – a samozřejmě na tu kartu. V martinekerkském lese ovšem takovou kartičku nebylo kam strčit.
„Jak ses na dnešek vyspala, Dagmar?“ zeptala se Catherine a odnesla Benovu misku do dřezu.
„Skvěle,“ řekla Dagmar.
„Neslyšela jsi nad ránem něco neobvyklého? Jako třeba křik z lesa?“
„Mě nic nevzbudí,“ opáčila Dagmar a zadívala se dolů na Axela, „krom něho, samozřejmě.“
To se vzhledem k takřka nehlučnému provozu děcka zdálo nepravděpodobné, ale Dagmar jistě ví, o čem mluví.Catherine překvapilo, jak se Němce na štíhlé tváři s vypjatou kůží najednou udělala dvojí brada, když shlížela na dítě u svého prsu, a jak jí to přidalo pět let. Dagmar měla taky na čele bledou jizvu, jíž si Catherine dosud vůbec nevšimla. Vrásky budoucnosti, jizvy minulosti, všechny ty milióny značek zaznamenávajících soukromý život, jemuž žádný člověk zvenčí nemůže porozumět.
„Líbí se ti tady?“ zeptala se Catherine.
„Jasně,“ odpověděla Dagmar. „Je prima, že nám poskytli tenhle prostor. Jako muzikantka se profesionálně živím už deset let a mám dítě; už je načase, aby nám někdo za zkoušky platil, ne?“
„Ale co to místo samotné a ta skladba – to se ti líbí?“
„Hudba Pina Fugazzy je mi ukradená,“ pokrčila Dagmar rameny a odtáhla Axela od ňadra. Na bradavce a dvorci se jí zaleskla slina, načež s ní Catherine okamžitě přerušila oční kontakt. „Chci to zazpívat dobře. Když mě začne moc nudit hudba, kterou mi předloží, tak bych měla hýbnout prdelí a složit nějakou vlastní, ne?“

Catherine byla pořád nesvá z neklidu, který v ní vyvolala oslintaná bradavka, a teď ji ještě víc rozhodilo, kam se rozhovor začal ubírat. Americky drnčivé „r“ ve slově prdel zdůraznilo Dagmařinu cizost ještě víc, než se jí to obvykle stávalo s jejím německým přízvukem, a její nelíčená lhostejnost vůči zakázce, která je sem přivedla, byla překvapivá. Ze všeho nejzvláštnější byla ta představa, že člověk může skládat sám, pokud je nespokojený s hudbou, kterou dostal.
„Ty skládáš hudbu?“ Periferním viděním Catherine zaregistrovala, že se tričko stahuje a zahaluje tak znepokojivě naběhlý výrůstek.
„No jasně,“ odpověděla Dagmar a našla si pro ochmýřenou hlavičku chlapečka pohodlnější místo. „Ty ne?“
Catherine v životě nesnila o tom, že by složila byť jen jedinou notu. Hrála slušně na klavír a obstojně i na flétnu, a když četla partituru, slyšela tu skladbu v hlavě – ovšemže ne tak přesně jako Roger. Co se čtení partitury týče, představovala si svůj mozek jako staré rádio, které tu a tam slábne, a Rogerův mozek jako CD přehrávač, který s digitální efektivitou vystihne každý odstín. Že by do notové osnovy zapisovala vlastní značky? Ne, to bylo nepředstavitelné. Kdykoli zazpívala jiný než předepsaný tón, Roger ji pokaždé opravil: „Je tam fis, Kate, ne F bez předznamenání,“ nebo tak něco.
„Určitě k tomu nemám předpoklady,“ namítla Catherine.
Němku nic nenutilo protestovat; hnědé oči měla tmavé a neprůhledné jako belgická čokoláda.
„Když myslíš.“ Pokrčila rameny.
Catherine sebou v duchu trhla: doufala, že ji Dagmar utěší. Ti Němci jsou ale divní pavouci, když nechápou, že přiznání neschopnosti je ve skutečnosti úpěnlivá prosba o povzbuzení. Ještě že nevyhráli bitvu o Británii.
„Tak za prvé nemám to správné vzdělání,“ řekla Catherine.
„Lidi jako Pino Jaksejenjmenuje studovali komponování léta letoucí.“
Na Dagmar tahle připomínka Pinovy kvalifikace zjevně neudělala dojem.
„Když si pobrukuješ ve vaně, tak skládáš, co ty na to?“ namítla a přitiskla si Axela k rameni. „Já si zpívám pro sebe venku na kole a taky svýmu mrněti. Ale rozhodně ne Partitum
Mutante.“
Zazubila se a Catherine se taky zazubila. Tady se dal rozhovor příjemně a bezpečně utnout.
„Dám teď Axela spát,“ oznámila Dagmar. „Ty by ses měla projít, nemyslíš? Venku je všechno dokonalé – počasí, les, všechno.“
„To bych ráda,“ slíbila Catherine. „Fakt moc ráda. Ale Roger možná chce, abychom už začali.“
Pohled, jímž ji Dagmar počastovala, stačil k tomu, aby šla zahanbeně hledat boty.

přeložil Viktor Janiš

2.12.2019