Podobné tituly

Po dlouhé době mě zase něco mile překvapilo. Většinou mám očekávání, která bývají naplněná, takže žádné překvapení. Tady jsem neočekávala vůbec nic. A proto byla milým překvapením už první skladba s názvem Kup si bicí, podle které se celé album jmenuje. Jiřího Slívu jsem dosud znala jen jako výtvarníka, ovšem skutečnost, že je také hudebník, a velmi dobrý hudebník, mi poněkud unikla. Snad mi znalci tuto moji neznalost prominou! Tohle cédéčko jsem si, stejně jako všechna ostatní, pustila v autě a čekala. Hned v úvodu mě opravdu rozveselil „bezva rokec“ a udělal mi skvělou náladu. Pustila jsem si ho asi třikrát za sebou a radovala se. Konečně jsem totiž dostala radu, co udělat, když mi ubývá síla, vykradli mi byt, naštvala mě milá, nechala mě jít (to je jedno, na mužskýho to může platit taky...). To je přesně skladba pro takovou tu náladu, kdy má člověk pocit zmaru, nicoty a beznaděje. Má to ale jeden háček – bicí si nekoupím, ty už jsme doma měli. Ta svižná muzika mi ale dala takovou sílu a radost... Hned po ní následuje bluesová skladba Octopus Blues, ve které jsem se dozvěděla, že Octopus je chobotnice a jaké nesporné výhody má to, že má osm končetin. Tapír nadchnul nejvíc mého syna, ale je to tak pěkně praštěná písnička, že jsem se nechala strhnout taky a teď v autě vyřváváme:

„Jako jedna moje známá osoba,
nedávno se zakooukala do soba,
nyní vodí čtyři malé sobečky,
nazývá je rozkošnými bobečky...“

Uznejte sami, že při tomhle se mračit nemůžete. Do smíchu mi ale moc nebylo, když Jiří zpíval Co bude s námi, což je původní tradicionál, který nazpíval třeba Donovan už v roce 1965. Jeho nadčasovost mi úplně vzala decch a při „...přijdou do Evropy tropy a do těch tropů potopy...“ se mi sputil rychlofilm, co se všechno se událo za posledních deset, patnáct, dvacet let. A hluboce jsem se zamyslela. Zrození DADA, Pochod nudistů nebo Schizofrenická Evžénie jsem si opakovaně nepustila, protože mi připadají smutné, ponuré a trochu beznadějné, ale i takový bývá život. Zato Alžběta, ta je sice taky o jistém neúspěchu, ale tak trochu jinak „Alžběta si na plesy i do baletu pořídila zbrusu novou toaletu ...“ No a jak to dopadlo, to prostě musíte slyšet. Mimikry je další kousek v pořadí. Je to malinko fantazie, ale nechala jsem se do ní vtáhnout, proč ne? Láska má přece různé podoby. Sněžní muži a Matiné, tak to jsou další dvě, z celkových sedmnácti, které jsem vyslechla, ale žádný zvláštní pocit ve mně nevyvolaly. Naproti tomu Sestřičky, ty mě přinutily k úsměvu. Jak se dá krásně popsat takové povolání:
„Naše krásné sestřičky,
jsou jich plné svetříčky.
Když je píchají (injekce z předchozí sloky),
něžně vzdychají,
až se domů nechce...“

Úsměvné, ne? Naopak je takový srovnávací song o protikladech a o tom, že smích povznese každého bez rozdílu pohlaví, vyznání či životních priorit. Beduíni nebo Rety šoférů, každá z nich má něco svého a ojedinělého, každá je jiná a vypovídá o životní pouti a o příkrasách a syrovosti života. Předposlední píseň je zpívaná německy a jmenuje se Schizophrene Eugenie. Vlastně už jsme ji slyšeli jako sedmou v pořadí, ale zpívanou česky. Zazní tady klavír a harmonika, hudební aranžmá je úplně jiné, než u české verze, ale svoje kouzlo bezesporu má. A úplně poslední skladbou je Humoreska. Je to vlastně takový hudební bonus, který nazpíval big band The Swingsa je to skutečně pecka na závěr!

Celkově vzato, já jsem se skutečně pobavila a tenhle nosič už má svoje stálé místo v přihrádce mezi TOP cédéčky. Mám ráda českou hudbu, které rozumím. A nejen proto, že jí rozumím proto, že se zpívá česky, ale hlavně rozumím o čem to je – pochopím tu myšlenku. Tyhle písničky mají všechno, co mají mít. Jsou tu příběhy s logickým základem, zamyslíte se při nich a vezmete si i ponaučení. Tenhle průřez blues, dada, jazzu a rock´n´rollu vás nebude nudit. Svižné kousky střídají pomalé až tklivé a jejich skladba je bezvadně promyšlená. Vedle Jiřího Slívy s kytarou a bicími je tu řada jeho hudebních přátel s různými nástroji. Tak například Luděk Emanovský a jeho trubka, Filip Nebřenský a barytonsaxofon, flétny a tenorsaxofon, Viktor Ekrt a housle, Marek Doubrava a kytara a klávesy, sitár a vibrafon, Ondřej Ježek s bubnem udu, steel guitar nebo tanpurou a v neposlední řadě děvčata ze souboru, která si zazpívala ve dvou skladbách. Nesmím zapomenout na booklet, který je šikovně vložen v přední straně obalu a je, vedle všech textů, plný kreseb, které jsou všeříkající vzhledem k názvu a obsahu každé skladby. No tak nevím, jestli ještě váháte. Ale mě tenhle kousek, další z dílny Galénu, opravdu nadchnul. A jestli jsem se netrefila do vašeho hudebního stylu, promiňte mi, příště se to třeba povede.