na rozdíl od jiných mě ta kniha opravdu nenadchla; četla jsem ji na základě doporučujících recenzí, ale můj šálek kávy to rozhodně není a velmi mě to zklamalo; příliš prvoplánově provokativní, zbytečně vulgární;

Tahle kniha mě dostala. Má všechno: humor, vtip, nadsázku, ale i napětí. Autor má brilantní češtinu, se kterou si moc hezky hraje. Vtipná jsou jména některých postav, používá archaismy, které knize přidávají na autentičnosti a ze kterých dýchá atmosféra staré Prahy. Nechybí historické reálie.

Kniha je opravdu, jak zde píší ostatní naprostým zjevením! Já jsem "přečetl" jako audioknihu, ale chystám se v brzké době i na knihu regurélní. Audiokniha je opravdu výborně udělána a poslouchá se jedním dechem, lze-li to tak říci..

Nejdřív jsme si od pana Stančíka četli s dcerou pohádku o Jezevci Chrujdovi a tak se nám líbila, že jsem si koupila i tuhle knihu pro velké. Faktem je, že hlavní hrdina není právě vzor politické korektnosti a takového chlapa bych doma si nesnesla. Ale čte se to výborně a je to i na zamyšlení. Takže tak.

Mystifikace se spoustou dobových detailů, lehce halucinační příběh a mládeži nepřístupné eskapády hlavní postavy. Něco mezi Rozruchem v Andénách a Ecem. Plus krásné popisy jídla.

Mlýn na mumie je na poli české literatury jako zjevení. Takhle si představuju práci s mým milovaným jazykem! Je to legrační, je to chutné, je to vzdělané. Historii Stančík přesně nepopíše, ale svoje představy popíše dokonale. Tolik cizích a přitom roztomilých slov, která ve skutečnosti nejsou cizí, jsem dlouho neviděla :D Příběh není tak hloupý, jak by mohl být, ač linie není zcela typická a konec není tak silný jako začátek.
Mně se to prostě líbilo a rozhodně Mlýn na mumie řadím mezi své velmi oblíbené knížky. Neznám nic lepšího, než humor, který není čistou srandou pro srandu, ale nabízí i něco navíc. Je pravda, že Stančík asi tak trochu žere sám sebe, ale troufám si říct, že si to může dovolit. A navíc je to požitkář, a tak je to můj kámoš!

Opravdová lahůdka. Petr Stančík se stal králem české prózy. Jeho Mlýn na mumie je koncert smyslnosti, burlesknosti, poživačnosti a schopnosti užívat si života. Hlavní hrdina - komisař Durman - si vás okamžitě získá a vy budete číst stejně poživačně, jak on užívá života. Stančík v této knize spojil několik skvělých esencí. Humor, fantazii, rozkoš. Rozkoš jazykovou, rozkoš gastronomickou i rozkoš sexuální. Některé pasáže jsem si četl opakovaně a pokaždé jsem z nich byl nadšený. Tedy, toto platí o první polovině knihy. Ta druhá polovina knihy je výrazně slabší. Stančík odhodil zábrany a Durmana táhne do jedné větší absurdity za druhou. Dialog s mrtvým králem z úvodu příběhu jsem ještě snesl. Ale rozhovor s mandragorou? Tajný řád založený Karlem IV, jehož současným šéfem je Karl Marx? Durmanova pouť za podezřelým do Mexika, kde shodou náhod vyvrátí Maxmiliánovi jeho sen o propojení Mexika s Egyptem jakýmsi kanálem? A tak bych mohl pokračovat dál. Nicméně, ta kniha je jednoduše geniálně napsaná. Fantasmagorie z druhé poloviny Stančíkovi rád odpouštím, protože čist tuto knihu byla skutečná rozkoš. Z málokteré knihy jsem byl tolik unešený a z málokteré knihy budu čerpat nadšení pro knihy jako takové tak dlouho, jako z Mlýnu na mumie.

Hodnocení: 90%

Nejprve spatřili výbuchy dělových granátů, z výšky stejně tiché a půvabné jako rozkvétající poupata. Durmana ten pohled inspiroval k myšlence, že výbušniny vracejí náš vesmír strnulé hmoty do původního stavu před Stvořením, čili před vyhnáním z Ráje beztvaré energie. (strana 371)

Těžko najít správný přívlastek: šokující, vtipné, napínavé, zábavné...
Něco podobného jsem snad nikdy nečetla.
Jistě se najdou i tací, kteří s tím budou mít problém(y).
Přesto jsem ráda, že se mi tato knížka dostala do ruky(čtečky).

Jemně vtipný thriller, osvětově rafinovaná kuchařka, historicky (ne)věrná detektivka. A to vše osvětlují červené lucerny. Baví-li vás aspoň jedno z toho, přijdete ve Stančíkově podání i tomu ostatnímu ihned na chuť.

Petr Stančík vytvořil metajazyk, z jehož slov utkal svět, ze kterého se vám nebude chtít odejít.

Je to zjevení. Román je psán s ohromnou radostí a švihem. Lebedí si v nekorektnosti, mlaská rozkošnictvím, srší vtipem a jeho detektivní rovina je výborně pokřivená. To vše psáno s hlubokou znalostí dobových fakt a reálií.
Je jasné, že autor si do minulosti opravdu odskočil a dokonale nasál pražskou atmosféru morkových kostí svou kostí největší. A v té, opájen alkaloidy z odvaru durmanu, stvořil své životní dílo.

Dechberoucí detektivní příběh Mlýnu na mumie srší napětím a překvapuje náhlými dějovými zvraty. Popisy gastronomických orgií jsou provoněny orgasmy labužnického požitkářství. Filosofické podtitulky kapitol patří do kategorie pregnantně formulovaných idejí. A erotické scény? Vilnost sama. Ano, vilnost, neb se kdesi autor sám vyjádřil, že „vilnost je daleko mocnější než chlípnost, protože vraždy z chlípnosti se v policejních spisech nevyskytují.“ Jsem si jist, že se u umělecky vycizelovaných pornografických výjevů budou rdít nejen ctnostné panny. V sentimentálním oparu zahalený stesk nad starými dobrými časy. A ach, ta vůně lahodných pokrmů… Petr Stančík ve svém nejnovějším románu přesvědčil, že je skutečným velmistrem temného napětí a rozjitřené fantazie, obžernosti a vilných fantazií. Co mne na recenzích, zde jednotně a jednoznačně nadšených, zaráží, je opomenutí filozofické linky a znepokojivých otázek. Že Bůh chodí jen tak mezi námi? Má služku? Slovy Máchovými, „picá“ ji? A služka dává Bohu do jídla jed, ale jen trochu, aby sice nezemřel, ale bylo mu pořád trochu špatně… To by věru vysvětlovalo mnohé, že Bůh je permanentně přiotráven. Nu, že Bůh je vrah, to přemýšlivého člověka nezarazí. Ale že kouří dýmku a pije pivo, a to v míře nemírně, a následně si ulevuje na podlahu do pilin, to by mohlo čtenáře i překvapit. Mnoho motivů a otázek, na něž dosud z žádný z recenzentů nereagoval  I když s hodnocením kvality románu v rozmezí 90-100 procent naprosto souhlasím. Skvělý kus, radost číst. Obnovuje důvěru ve smysl románu. Dimitrij Dudík, režisér

Dechberoucí detektivní příběh Mlýnu na mumie srší napětím a překvapuje náhlými dějovými zvraty. Popisy gastronomických orgií jsou provoněny orgasmy labužnického požitkářství. Filosofické podtitulky kapitol patří do kategorie pregnantně formulovaných idejí. A erotické scény? Vilnost sama. Ano, vilnost, neb se kdesi autor sám vyjádřil, že „vilnost je daleko mocnější než chlípnost, protože vraždy z chlípnosti se v policejních spisech nevyskytují.“ Jsem si jist, že se u umělecky vycizelovaných pornografických výjevů budou rdít nejen ctnostné panny. V sentimentálním oparu zahalený stesk nad starými dobrými časy. A ach, ta vůně lahodných pokrmů… Petr Stančík ve svém nejnovějším románu přesvědčil, že je skutečným velmistrem temného napětí a rozjitřené fantazie, obžernosti a vilných fantazií. Co mne na recenzích, zde jednotně a jednoznačně nadšených, zaráží, je opomenutí filozofické linky a znepokojivých otázek. Že Bůh chodí jen tak mezi námi? Má služku? Slovy Máchovými, „picá“ ji? A služka dává Bohu do jídla jed, ale jen trochu, aby sice nezemřel, ale bylo mu pořád trochu špatně… To by věru vysvětlovalo mnohé, že Bůh je permanentně přiotráven. Nu, že Bůh je vrah, to přemýšlivého člověka nezarazí. Ale že kouří dýmku a pije pivo, a to v míře nemírně, a následně si ulevuje na podlahu do pilin, to by mohlo čtenáře i překvapit. Mnoho motivů a otázek, na něž dosud z žádný z recenzentů nereagoval J I když s hodnocením kvality románu v rozmezí 90-100 procent naprosto souhlasím. Skvělý kus, fascinující, radost číst. Obnovuje důvěru ve smysl románu. Dimitrij Dudík, režisér

Dechberoucí detektivní příběh Mlýnu na mumie srší napětím a překvapuje náhlými dějovými zvraty. Popisy gastronomických orgií jsou provoněny orgasmy labužnického požitkářství. Filosofické podtitulky kapitol patří do kategorie pregnantně formulovaných idejí. A erotické scény? Vilnost sama. Ano, vilnost, neb se kdesi autor sám vyjádřil, že „vilnost je daleko mocnější než chlípnost, protože vraždy z chlípnosti se v policejních spisech nevyskytují.“ Jsem si jist, že se u umělecky vycizelovaných pornografických výjevů budou rdít nejen ctnostné panny. V sentimentálním oparu zahalený stesk nad starými dobrými časy. A ach, ta vůně lahodných pokrmů… Petr Stančík ve svém nejnovějším románu přesvědčil, že je skutečným v< span style="line-height: 115%; font-family: 'Times New Roman','serif'; font-size: 14pt; mso-fareast-font-family: Calibri;">elmistrem temného napětí a rozjitřené fantazie, obžernosti a vilných fantazií. Co mne na recenzích, zde jednotně a jednoznačně nadšených, zaráží, je opomenutí filozofické linky a znepokojivých otázek. Že Bůh chodí jen tak mezi námi? Má služku? Slovy Máchovými, „picá“ ji? A služka dává Bohu do jídla jed, ale jen trochu, aby sice nezemřel, ale bylo mu pořád trochu špatně… To by věru vysvětlovalo mnohé, že Bůh je permanentně přiotráven. Nu, že Bůh je vrah, to přemýšlivého člověka nezarazí. Ale že kouří dýmku a pije pivo, a to v míře nemírně, a následně si ulevuje na podlahu do pilin, to by mohlo čtenáře i překvapit. Mnoho motivů a otázek, na něž dosud z žádný z recenzentů nereagoval J I když s hodnocením kvality románu v rozmezí 90-100 procent naprosto souhlasím. Skvělý kus, fascinující, radost číst. Obnovuje důvěru ve smysl románu. Dimitrij Dudík, režisér

Čtenář otočí poslední stránku a po jeho duši se rozlije smutek, protože ví, že už nebude s komisařem Durmanem, kterého si tak zamiloval, prožívat ta neuvěřitelná dobrodružství, už s ním nebude jíst ta nejvybranější a nejbláznivější jídla, nebude navštěvovat ty nejlepší pražské hampejzy, a čtenáři tak nezbývá, než se rozplynout ve třpytu hvězd spolu s Egonem Alterem, komisařovým věrným druhem. Ale ten třpyt září dál a prozařuje zatuchlou českou literaturu a já doufám, že svítí jako maják, který všem našim pseudospisovatelům na evropských grantech ukazuje cestu, kudy se vyplatí vydat: tedy napsat něco originálního, vtipného, hlubokého a šťavnatého jako krvavej biftek z dobře uleželého hovězího. Mlýn na mumie se nečte, v tom románu si člověk rochní!

Jakápak druhá a třetí rovina, to jsou jen štěky nějakýho zaplacenýho teoretika, tohle je (ab)normální (-ě dobrá), velice vtipná, vpřed se hrnoucí detektivka, kde se hodně souloží, hoduje, cestuje, skáče po střechách a do podzemí, a souloží, a která je protkaná skvělým obstarožním jazykem a doplněná o spoustu anekdot a informací z časů, na který si nepamatuje ani naše prababi.za poslední leta jsem česky nic lepšího nečet'. dobrá volba do vlaku, na pláž, ale i na večerní pozornou četbu se sklenkou koňaku!