Podobné tituly

Nejslavnější žijící japonský spisovatel Haruki Murakami svým stylem psaní připomíná spíše americké a evropské autory, podobně jako Kóbó Abe. Nezvyklými náměty a meditativním vyprávěním si získal oblibu mnoha čtenářů i literárních kritiků. Využívá postupy surrealismu i existencionalismu, které osobitě rozvíjí, a snad i proto bývá častěji přirovnáván k Franzi Kafkovi než k některému japonskému spisovateli. Oproti Kafkovi má Murakami ale jednu významnou přednost – svá díla dokončuje.

V povídce "Spánek" líčí příběh obyčejné mladé ženy žijící v harmonické domácnosti, tedy pouze navenek. Žena totiž už několik dní nemůže usnout a vlivem nečekaných okolností pro ni noční život připomíná cesty do prostoru dosud neobjevených smyslů. V tomto novém světě, který je naprosto odlišný od světa „spících lidí“, zkoumá vlastní rodinu, sama sebe, i význam života a smrti. Murakami povídku vypráví z pohledu ženy. Neumisťuje ji do přesného času ani postavám nedává jména, protože to není podstatné pro sdělení, které chce předat. Jen díky tomu, že hrdinka si před spaním svléká kimono a jedné noci autem míří k Jokohamě, čtenář zjistí, že děj se odehrává v současnosti v některém japonském městě. Žena sedmnáct dní nespí, popírá možnost, že by něco takového bylo z lékařského hlediska možné, a přece autor vše podává věrohodně. I když se hrdinka zpočátku nevysvětlitelné nespavosti bojí, nakonec bere pozitivně fakt, že se jí rozšířil život o čas, s nimž může svobodně zacházet. Cítí se dokonce lépe. Je plná sil a má dostatek volného času pro vlastní zájmy. Žije v noci. Uvědomuje si, že „Realita je pořád dokola – stačí se naučit správný postup a poté ho jen opakovat. Návyky nás spotřebovávají a spánek to všechno vyrovnává, nechává nás vychladnout jako vychládá vypnutý motor.“

V povídce je slyšet znepokojivý tón. Bdící žena jako by se stávala vůči ostatním zločincem. Chce ze sebe dostat cosi pryč a tuší, že díky nespavosti se jí nabízejí nové možnosti lidské existence. A to ji vede k nečekaným rozhodnutím. Poprvé odmítá sexuální nabídku svého muže kvůli předstírané bolesti hlavy (jediné Murakamiho klišé v této povídce), protože si prostě musí položit tu otázku: „Proč bych měla něco takového udělat? Jenom proto, že mu zrovna odřekl pacient, že tu je nějaký vhodný čas?“ Žena odkládá sex a nákupy ve prospěch čokolády a četby románu. Směňuje realitu – místo na svého muže myslí na Vronského z "Anny Kareniny" a ví, že se nic nestane, protože manžela nezajímá, jestli si snad něco čte nebo ne. Přečte knihu několikrát za sebou a pokaždé v ní objevuje něco nového, co dříve zůstávalo skryté. Poznává, že literární dílo převyšuje i překonává samotného autora. Proniká různými rovinami "Anny Kareniny" a jejími mikrokosmy postav, které překvapivě dokážou vytvářet jednolitou podobu navenek nezpodobnitelného světa.

Nespat a v noci chodit po domě s knihou, nebo se dokonce beze strachu vydat ven do nebezpečného nočního města, kde všichni slušní lidé spí, to vše by si zasloužilo vysvětlení, které ale autor čtenáři snad až příliš kafkovsky nedává. Jedinou slabinou povídky je nevýrazný otevřený konec, který přichází zcela nečekaně bez potřebné gradace. Zůstává čistě na čtenáři, jak si ho vyloží, což na druhou stranu vylučuje jednoznačnou interpretaci, která bývá někdy u literárního díla na škodu, protože jej zbavuje zdánlivosti. Redukuje dílo na jednotvárné vyznění, které všichni budou znát, ale vlastně nebude nikdo, kdo by dílo doopravdy četl.

"Spánek" napsal Murakami dva roky po románu "Norské dřevo", jenž ho proslavil po celém světě. Povídka byla v Japonsku původně součástí sbírky "Televizní lidé" ("TV pipuru"), později vyšla v anglickém překladu v rozsáhlejší sbírce "The Elephant vanishes". Kvalitní český překlad vytvořil Tomáš Jurkovič. Vydat knižně jenom povídku nebývá v literárním světě běžné, navíc byla-li už kdysi součástí některé povídkové sbírky. Je to však skvělý obchodní tah směrem ke čtenářům, kteří autora znají anebo chtějí jeho tvorbu teprve poznat, jenom nemají čas číst nic rozsáhlejšího. Rozdělit dílo na samostatné části může být pro některé autory i čtenáře nepochopitelným ústupkem, možná dokonce projevem literárního vandalství ve prospěch zisku, ale to není tak úplně případ povídky "Spánek". V žádné z předešlých povídkových sbírek autor nesledoval tematické či jiné propojení do významnějšího celku, a proto lze jeho povídky vnímat i publikovat samostatně, což se také děje.

Bohatý ilustrační doprovod ke knize vytvořila známá německá grafička Kat Menschik, a snad i proto už se povídka víceméně natrvalo osamostatnila. Menschikové expresivní a komiksově laděné ilustrace zaujímají významnou část. Setkávají se s nadšeným přijetím čtenářů pro svou podobu japonské mangy i surrealistického pojetí, ale souvislost některých z nich s textem bývá sporná. Ve stejném duchu vytvořil ilustrace Murakamiho děl i Micah Lidberg a zdá se, jako by oba vynikající umělci dávali průchod spíše vlastnímu sdělení než sdělení spisovatele. Takové ilustrace jsou tak v rozporu s Murakamiho nejasným stylem psaní, které by abstraktněji laděné ilustrace doprovázely citlivěji.

Murakamiho Spánek přečtete za hodinku, má asi 80 stránek i s ilustracemi, mimochodem velmi dobrými (bravo Kat Menschik). Tato povídka vycházela původně ve sbírce Televizní lidé, nyní se - také kvůli ilustracím - objevuje většinou samostatně. V Spánku jde o nespánek. Divný, možná nevysvětlitelný a u Murakamiho tradičně nevysvětlený. A opět s bravurně vylíčeným stavem duše nespící hrdinky, ženy v domácnosti dosud žijící harmonicky, naplněně, aspoň na první zdání. Ale už z kraje je zde něco divného, třeba v tom, že hrdinka muže ani dítě nikdy nenazve jménem, když o nich vypráví. Odborníci hovoří o magickém realismu a srovnávají Murkakamiho s Kafkou. Mě se nad četbou Murkamiho vždy vrací otázka, zda to, co prožíváme, je opravdu realita nebo jen její odraz v nás, jenž je více méně vedlejší.

Po dočtení téhle povídky jsem si nebyl jistý, jestli je její příběh reálný, nebo surreálný. Každopádně se tato útlá knížka čte pěkně a ilustrace v ní jsou skvělé.