Kniha okamžitě zaujme a nedá se odtrhnout. Neskutečně zajímavé vyprávění a příběh, který je něžný a smrtelně drsný zároveň...rozhodně stojí za přečtení.

Nejlepší kniha od české autorky, kterou jsem za posledni dobu četla

Knihu mám právě rozečtenou a moc se mi líbí. Ani jsem nečekala, že to bude tak výborné, poutavě psané a propracované čtení, v žádném případě nejde o tuctový příběh s nosnou tematikou Holocaustu. Věřím, že poslední stránky, které mi ještě zbývají, už neporuší nic z dojmu, který jsem dosud získala. České soudobé literatuře se víceméně vyhýbám, mám pocit že osobití autoři kvalitních, ne-povrchních a ne-vyumělkonaých příběhů u nás vymizeli a hle, dočkám se překvapení v podobě Hany Andronikové. Nikde jsem o její tvorbě nic nečetla, až nedávno, v souvislosti s jejím nedávným úmrtím, mi přišel do ruky článek o jejím životě, který zřejmě uměla žít naplno a poctivě. Plná a poctivá je též tato kniha.

Kniha je nesmírně poutavá, hezky se to čte, místy vyvolá úsmě a i slza mi ukápla.Líčení pocitů a okamžiků je pro mě jedinečné.Zdržovalo mě od děje popisování horečnatých zmatených představ a pocitů, jinak se knize nedá vyknout nic. Je to velmi kvalitní poutavé čtení. Něco Vám to rozhodně dá a zanechá ve Vás.

Nádherná kniha! Krásný sloh, zajímavá časová linka, poutavý příběh.

Knihu shledávám od A až do Z zcela tuctovou. Story je 'navařena' ze zcela obligátních, očekávatelných a dobře prodejných surovin - vezmi pár rodinných vztahů, několik narození, několik úmrtí, zvol přístup retro, něco exotiky, zahusti to emigrací, dochuť holocaustem. Na tolik vychvalovanou knihu bych opravdu očekával více originality a méně nudy. Rozhodně nedoporučuji!

Román, který vybočuje z průměrné šedi, kus poctivé práce.Obdivuhodná je zároveň invence autorky, její jazyk i časové propojení téměř nepropojitelného. Katarze románu spočívá hlavně v očistné moci zjevené pravdy, byť sebebolestivější. Kniha, kterou stojí za to číst.

Živnou půdou tohoto románu, jehož titul odkazuje na nezvyklou sonoritu světla, je konfrontace. Svět nemá zde pevnou půdu a je roztříštěn do tisíce plošin, které rozehrávají paměť protagonistů – rozehrávají se v nich skro po způsobu analytického rovzpomínávání se na zasutou minulost, ovšem bez jakékoliv didaxe a světícího účelu. Zvuk slunečních hodin není iniciačním románem, i přes velký mýtický a jakoby zasvěcující potenciál. Jsme obeznamováni s různými kosmogoniemi a bozi Tecusistecatl a Nanahuatzin jsou jen jednou z tvářností milostného vztahu v nejširší platnosti, a přece jedinou stěnou hranolu, která hledá svou spojnici, bod styku někde na opačném pólu. Antagonismus i přitažlivost luny a slunce jsou zde povýšeny na textotvorný, utvářející princip a pomáhají čtenářovi ve vší přehlednosti nasvítit vztah mezi Tomášem a Ráchel, která románový mýtus vehikuluje a odstiňuje; prostě světlo a tma coby rozporuplné, ale vzájemně se determinující antipody. Vyprávění se v první linii odehrává v panenské přírodě kanadských hor, kde se setkávají dva Češi a vnořují se po západu slunce až do úsvitu do vypravování, které svádí leckdy až nepřesvědčivě a trochu na způsob renesančního dramatu postavy dvou v přítomnosti neznalých světů. Chápeme, že takový postup značně posiluje koherenci syžetové výstavby a soudržnost prostorové i časové diskontinuity v románu, ale zaklínění každé postavy do fikčního světa, v němž nalézá svou funkci a explicitně vyjadřuje svůj vztah vzhledem k okolí, se nám zdá být příliš účelové a rozhodně ne nezbytné. Svět myšlenkové změti se tu až příliš proměňuje v nebeský pořádek a jistotu skoro nehybnou; román neaspiruje v ničem na vysvětlení světa, nemluví metajazykem filozofů, ale svou dějovou linkou spěje k něčemu, co nevnímáme toliko jako rušivé a nepravděpodobné, ale i nesprávné. Jako by se stěny hranolu přespříliš zaoblily a ztratily tak na své říznosti. Román můžeme chápat jako ságu smíšeného manželství – příběh stavebního inženýra Tomáše a Židovky Ráchel je tu beze sporu centrální, středobod, k němuž se vztahují ostatní ať více či méně zastoupené časoprostory. Čas narace – přítomnost se lineárně prokmitne dějem retrospektivním a umně tak udává rytmus – není výrazně zapojen do hlavního toku vyprávění, chápeme jej periferně, rámcově a nabízí jen kusé podněty k interpretaci. Ambiciózní a náročné se jeví i prostorové zasazení – jsme jakoby zároveň ve Zlíně, v Batagaru v Indii, v kanadských velehorách, lazaretu a na štacích několika židovských transportů. Vystopujeme čtyři základní a různými digresemi propojené časoprostory, z nichž každý má svou autenticitu, narážíme na rozsah různých prostředí, jejichž specifičnost H. Andronikova plasticky, přesvědčivě dokázala zachytit. Jednotlivé výjevy tu fungují skoro jako emblémy – tak jsou charakteristické, někdy se opakují a splývají v jeden - jako obraz monstrózního spalování v Osvětimi a pálení jako projevu víry, kultu nebo paralelu líčení rozvozů taženými lidmi ať už v Indii při mechanické industrializaci či v Terezíně jako prostředku k ponížení. Témata mnohokrát zpracovaná, snad již trochu otřelá, není jednoduché postavit je tak, aby ještě zaujala, o to více musíme si cenit fabulačního světa Hany Andronikové, která pointilistickým způsobem obsáhne krásné i ošklivé a dokáže je skloubit v kloudný celek. Optikou této prózy : tak jako slunce nasvicuje měsíc. Od románu očekáváme ale především modelaci „jistého“ světa, ne toliko referenci – kocháme se ve fantazii, hledáme férii, určitou popínavost a ojedinělost, nechceme být unášeni fakty novinového charakteru - a tuto makrostrukturu zde postrádáme. Jsme zde postaveni před řadu příběhů, které postrádají výrazné směřování. Román nemusel končit banálně odletem a uzavřením vyprávěcího rámce, postádáme přesah a vůbec ne metafyzicky, ale alespoň jakkoliv. Kniha je příliš literárně spolehlivá a v tomto směru bohužel neprůkopnická, zřetelně chybí nám tu sklenutí, sepětí, které by otevřelo jakousi další dimenzi – třeba myšlenkovou, ke které se mýtus, zde navíc mýtus útěšný, líbezný, nedostává.

Kniha ,vytribenym zpusobem popisuje ty nejjemnejsi podrobnosti zivota.Predstavivost jede na plne obratky a cteni je jako uprk do nekolika zivotu zaroven.Vyborna kniha,myslim ze konecne pojedu do Indie.