(...) Jde o jímavý text, který však v nejmenším čtenáře nevydírá. Vypravěčka Helena Richterová, jejíž otec byl Němec a matka Židovka, v ich-formě memoárově informuje, co zažila ve třicátých a čtyřicátých letech jako dívenka a slečna. (...) Skutečná síla klidného vyprávění Hanny Demetzové – sled vzpomínek vede v jednom toku, bez dělení do kapitol, aniž by to bylo na škodu přehlednosti textu – nastává, když se Helena a její rodiče nuceně přestěhují do Prahy. Helena pozvolna dospívá, bere rozum a vidí, jak se situace vyostřuje. Vztahy mezi lidmi se dramaticky proměňují, procházejí tvrdými zkouškami. Helena se zamiluje do německého vojáka, rodiče tím trpí, ale ona nemůže jinak. Autorka podává intimní a ovšem plastický obraz válečné Prahy s postupným utahováním šroubů. Démoni, kteří byli probuzeni, zdevastovali staletí budované vazby. Když se Helena po válce navrátí do dědečkova domu, který mu byl Němci zabaven, najde ho zoufale zpustlý, nyní obývaný navrátilci z koncentráku, kteří jí ukazují předloktí s čísly. Oni nechápou, co ona tam pohledává, ona jim také dost dobře nerozumí, nicméně si dobře uvědomuje, že tenhle dům bude obývat už jen ve vzpomínkách.