(...) Tragická láska krásné Héró a Leandra, kterou vypověděl Ovidius v Dopisech lásky, posloužil Pavićovi jako podnět k výpovědi o bolestném životě současníků. (...) Pavić nevypráví příběhy, v nichž chce všechno vyslovit, vysvětlit. Mluví v obrazech a náznacích, nutí čtenáře k přemýšlení a domýšlení. Jako by se v jeho stylu stékaly potůčky a řeky situací, myšlenek a zážitků, které se postupně spojí v celek výpovědi o mnohotvárnosti života. Nenutí popisované scény, jak mají skončit. Je to ozvěna poznání, že často nezáleží jen na nás samotných, zda se vše podaří. Snad právě proto vypovídá tak působivě o nebezpečnosti života, který ve snech nabízí mnoho nadějí, ale vyústění může být tragické. Nakonec jaký je rozdíl v osudech zdánlivě vzdálených, jimž byla určena smrt podobně, jako našim současníkům?