(...) A čím více nakupujeme, tím více se sami stáváme produkty, jsme snadno obchodovatelní, zaprodáváme se. Mladá japonská literární star Hitomi Kaneharová ve svém románu Autofikce ukazuje, jaké to je, být předmětem obchodu. (...) V postmoderní Autofikci nám spisovatelka předkládá hořkou metaforu člověka jako použitého produktu, jenž nemůže nic dát. Proto na závěr volí scénu s dívkou, jejíž děloha byla nenávratně vyprázdněna. Hitomi Kaneharová není první z tvůrců, kteří upozorňují na to, že se lidé po velkoměstech pohybují jako použité obaly, vysáté tuby potažené lidskou kůží. Rozhodně však má oproti jiným prozaikům tu výhodu, že útočí na mainstream jeho vlastními zbraněmi.

<p>(...) Příběh Autofikce se točí kolem mladé spisovatelky Rin a její paranoicko- hysterické osobnosti. Nakladatel ji přemluví, aby napsala vlastní fiktivní autobiografii. Od této chvíle se děj pomalu rozpadá do různých časových rovin, v nichž se setkáváme s postavou Rin a jejími aktuálními obtížemi. Hlavním problémem v této knize je především navázání milostného vztahu. Rin hledá muže na způsob pevného bodu, který jí pomůže z tekuté reality a nahradí jí vlastní ztrátu smyslu života. (...) Kniha však nemá být nějakou lacinou obžalobou konzumu a povrchnosti. Naopak je jeho obhajobou. Ve světě mladé hrdinky, kde jednoduše hloubka neexistuje, vypařila se společně se starým světem a povrch ji naopak zachraňuje před tragickým koncem, je povrchnost její zbraní. Krom těchto témat se Autofikce zabývá obecnými problémy literatury a psaní.</p>

Odkdy jsem ten zvuk kufru slýchávala? Muselo to být před více než půl rokem. Nevím to přesně, protože o zvuku, který je slyšet při otevírání a zavírání kufru, člověk normálně nepřemýšlí. Ale v tom kufru se skrývá Šinovo tajemství.