V marastu všedních dní jsem se na chvíli dostal do jiného světa, světa romantiky a laskavosti. Autorovo nekoplikované vyjadřování vlastních pocitů mi promluvilo do duše. Ano, tento svět irituje mnohé neomylné k žlučovité reakci, ale na druhou stranu je úspěchem autora, když i tito jeho knihu dočtou do konce.

Kniha Josefa Fouska je nepřestávajícím monologem jakési ztělesněné dobroty a laskavosti. Svědčí o jediném: že jsou mezi námi stále lidé, jejichž srdce pohltí kdejakou špatnost, mrzáctví, slaboduchost, a že vše spojí v jednu dlouhou oslavu života a božího díla. Pokud se někomu dělá z takového stylu špatně, pak by byl p. Fouskem označen za nabubřelého umělce, gymnazijního intelektuála bez citu pro jednoduchou pravdu. Což jsou ostatně nálepky, které ze vší té dobroty, jež se knihou rozlévá jak staré a dobré víno, přece jenom vystupují, které té Dobrotě zaručeně pohnou žlučí. A co se týče žluči - nemělo by být opomenuto jedno závažné téma, kolem něhož se text obtáčí jak popínavý výhon; je jím hypochondrická sebezahleděnost. Hned na prvních dvaceti stranách se čtenář dozví, jakými neduhy p. Fousek trpí, defektem páteře počínaje a kolabujícím žlučníkem konče. Ale co, přes všechny štrapáce je důležité vědět jediné: že svět je krásný a že nikdo není dokonalý. Jen Bůh.