Popis: 1× kniha, vázaná, 248 stran, 12,5 × 18,5 cm, česky
Iva Pekárková napsala knihu v českých literárních vodách velmi nezvyklou. Pro svůj příběh nepotřebuje mnoho místa ani času, vše zhustí do relativně krátkého období s malým počtem hrdinů. Ovšem co je na Slonech v soumraku jedinečné, to je...
(...) Iva Pekárková dokázala šťavnaté téma náležitě podat pomocí drsného výraziva neostýchajícího se ani nejintimnějších podrobností. Nicméně z jejího příběhu, jakkoli je podán s humorným nadhledem, jaký je autorce vlastní, vane jistá bezútěšnost nesmyslného lidského hemžení, které nakonec postrádá smysl a cíl a končí v bludném kruhu.
Sloni v soumraku
, Knižní scéna , 18.11.2008
Nová kniha Ivy Pekárkové má skoro 250 stran, a přesto je jaksi stručná. Stručná nejlepším možným způsobem – nenudí. Přečte se jako jedna malina. Jednoduchý příběh frustrované stárnoucí Britky, strávivší půlku života na zoufale monotematických mejdanech a druhou půlku v zoufale monotónním zaměstnání, a mladého Senegalce Amadoua Ouryho Dialla z kmene Fulani, navenek stoického flákače a uvnitř vším, co ho potká, překvapeného mládence, který si zvykne píchat turistky z Bílých zemí, protože je to jedna z mála možností, jak se ve své situaci zabavit a uživit, nepotřebuje složité kulisy. Vystačí si s realitou. Próza má všechny znaky autorčina „klasického“ stylu, ale tentokrát postihuje svým záběrem samotné jádro neblahého stavu globalizované bílé civilizace, stejně jako neblahé jádro stavu neglobalizované civilizace africké. Činí tak nemilosrdně, bez předsudků a s přirozeným humorem, což se u nás pohromadě zase tak často nevidí. To vše plus průzračný stylistický nadhled dělá ze Slonů v soumraku dle mého opus, jímž se Ivě Pekárkové podařilo definitivně vystoupit z vlastního stínu a přiřadit se k významným evropským autorům. Dlouho jsem byl přesvědčen, že její půl cestopis, půl reportáž Najdža – hvězdy v srdci zůstane jednoznačně nejlepším textem, jaký se jí podařilo napsat. Jsem rád, že v té věci můžu sám se sebou nesouhlasit.
Nějaký čas poté, co se Iva Pekárková přestěhovala do Londýna, postrašila, že pověsí psaní na hřebík. Sice jsem tomu moc nevěřil, ale stejně jsem měl trochu obavy. Obavy byly zbytečné. Život a zážitky v nejkosmopolitnějším evropském městě musí být silná inspirace. Námět na Ivinu nejnovější knihu Sloni v soumraku dozrál taky právě tam.
Na tuhle knížku jsem se obzvlášť těšil možná i proto, že to po delší době nebyl ani cestopis ani povídky, ale román. Nerad se na něco těším, protože člověk je pak mnohem snáz zklamaný, ale Sloni v soumraku mě nejen nezklamali, ale i zcela předčili má očekávání. Rozhodně můžu s klidným svědomím prohlásit, že se kniha zařadila mezi moje osobní „top five“ co se čtivosti týče. Miluju knihy, které vezmu do ruky a po pár prvních stránkách už se mi je nechce odložit až do přečtení posledního slova. Slony jsem zhltnul právě tak. Není to sice žádná mnohasetstránková bichle, ale se spoustou knížek podobného rozsahu jsem se páral i několik týdnů. Slony jsem měl přečtené už druhý den poté, co jsem knihu poprvé otevřel.
Sloni v soumraku jsou zkrátka zajímavě uchvacující kombinace příběhu, vtipu, poutavých popisů reálií a hlavně Ivina nekompromisně úderného a čistého stylu. Nikdy jsem asi nečetl román obsahující tolik slov, které by se většina lidí neodvážila použít ani v běžné hovorové mluvě. Nicméně jsem si to pořádně uvědomil až po přečtení celé knihy. Tím chci říct, že ani jediné z těch „sprostých“ slov v knize mi nepřišlo nepatřičné nebo rušivé. Iva Pekárková se nesnaží o provokativní vulgaritu, která by měla prvoplánově vyvolat zájem. Ty výrazy zapadají do jejího ironického vypravěčského stylu zcela přirozeně a nenuceně.
Čtivosti textu napomáhá i rozřazení do krátkých jasně definovaných kapitol. Při prvním pohledu jsem si sice říkal, jestli to není škoda papíru, zaplácnout někdy stránku kapitolou pouze o jediné větě, ale pak jsem zcela ocenil rytmus, jenž takový styl dokáže vytvořit.
Co se týče obsahu, zaujala mne objektivita, s jakou je celé téma (sexuální turistika nespokojených bílých žen na Africký kontinent) knihy zpracováno. Svým osobitě ironickým stylem autorka nezaujatě ale poutavě popisuje jednotlivé části příběhu. Vystupuje tak více jako nestranný dokumentarista snažící se o popis zajímavého fenoménu, než, že by celou situaci jakkoliv soudila a hodnotila. S tím souvisí i věrohodnost celého příběhu. Je cítit, že Iva Pekárková nefantazíruje na základě několika málo informací. Věřím, že nasbírala velké množství fakt a cizích vyprávění, než z nich postavila fiktivní ale realisticky působící příběh mladého znuděného Senegalce a postarší zoufalé dámy z Londýna.
Na konec musím ocenit i závěr a pointu celého příběhu, který zajímavě stvrzuje autenticitu a význam celé knihy.
Jak se tak poslouchám, tak věrohodnost mé výpovědi o knize by mohla ztratit tím, že na ní pěji jen samou chválu, ale nemůžu si pomoct… Nejsem žádný literární kritik odborník, avšak jako člověk který rád čte inteligentní a zábavnou literaturu musím říct, že Sloni v soumraku mě prostě bavili.