Nějaký čas poté, co se Iva Pekárková přestěhovala do Londýna, postrašila, že pověsí psaní na hřebík. Sice jsem tomu moc nevěřil, ale stejně jsem měl trochu obavy. Obavy byly zbytečné. Život a zážitky v nejkosmopolitnějším evropském městě musí být silná inspirace. Námět na Ivinu nejnovější knihu Sloni v soumraku dozrál taky právě tam. Na tuhle knížku jsem se obzvlášť těšil možná i proto, že to po delší době nebyl ani cestopis ani povídky, ale román. Nerad se na něco těším, protože člověk je pak mnohem snáz zklamaný, ale Sloni v soumraku mě nejen nezklamali, ale i zcela předčili má očekávání. Rozhodně můžu s klidným svědomím prohlásit, že se kniha zařadila mezi moje osobní „top five“ co se čtivosti týče. Miluju knihy, které vezmu do ruky a po pár prvních stránkách už se mi je nechce odložit až do přečtení posledního slova. Slony jsem zhltnul právě tak. Není to sice žádná mnohasetstránková bichle, ale se spoustou knížek podobného rozsahu jsem se páral i několik týdnů. Slony jsem měl přečtené už druhý den poté, co jsem knihu poprvé otevřel. Sloni v soumraku jsou zkrátka zajímavě uchvacující kombinace příběhu, vtipu, poutavých popisů reálií a hlavně Ivina nekompromisně úderného a čistého stylu. Nikdy jsem asi nečetl román obsahující tolik slov, které by se většina lidí neodvážila použít ani v běžné hovorové mluvě. Nicméně jsem si to pořádně uvědomil až po přečtení celé knihy. Tím chci říct, že ani jediné z těch „sprostých“ slov v knize mi nepřišlo nepatřičné nebo rušivé. Iva Pekárková se nesnaží o provokativní vulgaritu, která by měla prvoplánově vyvolat zájem. Ty výrazy zapadají do jejího ironického vypravěčského stylu zcela přirozeně a nenuceně. Čtivosti textu napomáhá i rozřazení do krátkých jasně definovaných kapitol. Při prvním pohledu jsem si sice říkal, jestli to není škoda papíru, zaplácnout někdy stránku kapitolou pouze o jediné větě, ale pak jsem zcela ocenil rytmus, jenž takový styl dokáže vytvořit. Co se týče obsahu, zaujala mne objektivita, s jakou je celé téma (sexuální turistika nespokojených bílých žen na Africký kontinent) knihy zpracováno. Svým osobitě ironickým stylem autorka nezaujatě ale poutavě popisuje jednotlivé části příběhu. Vystupuje tak více jako nestranný dokumentarista snažící se o popis zajímavého fenoménu, než, že by celou situaci jakkoliv soudila a hodnotila. S tím souvisí i věrohodnost celého příběhu. Je cítit, že Iva Pekárková nefantazíruje na základě několika málo informací. Věřím, že nasbírala velké množství fakt a cizích vyprávění, než z nich postavila fiktivní ale realisticky působící příběh mladého znuděného Senegalce a postarší zoufalé dámy z Londýna. Na konec musím ocenit i závěr a pointu celého příběhu, který zajímavě stvrzuje autenticitu a význam celé knihy. Jak se tak poslouchám, tak věrohodnost mé výpovědi o knize by mohla ztratit tím, že na ní pěji jen samou chválu, ale nemůžu si pomoct… Nejsem žádný literární kritik odborník, avšak jako člověk který rád čte inteligentní a zábavnou literaturu musím říct, že Sloni v soumraku mě prostě bavili.