Hovno! řekl Bůh
S. A. Fraňková, Knižní novinky, 6.5.2015
Spisovatelka, fejetonistka, a momentálně také tlumočnice pro přistěhovalce ve Velké Británii - Iva Pekárková (1963) je autorkou čtyř cestopisů, šesti knih povídek a fejetonů, a také osmi románů. Její prvotinou byla hořká romance Péra a perutě (1986), kterou si v polovině osmdesátých let odvezla v hlavě do emigrace v USA, kde kniha také poprvé vyšla. Naopak její první knihou, kde se už odrazily vlastní zkušenosti s emigrací a životem „na svobodě“ byl Kulatý svět, kde autorka zpracovala své zážitky z první zastávky v emigraci - uprchlického tábora v Rakousku. Pak se přesunula do USA a příběhy jí začal servírovat New York. Tady Iva Pekárková pracovala jako taxikářka a městu se takříkajíc mohla dívat přímo pod sukně. Mix kultur, nezvyklé sociální rozdíly, rasová segregace a zvláštní exotika se pak přirozeně odrazily v jejích dalších knihách. Kromě románů a povídek své postřehy o Americe uplatnila také v cestopise Šest miliard Amerik (Petrov, 2005). Pak se načas vrátila zpátky do Čech, aby se po delší přestávce doma, vyplněné ovšem rovněž psaním, opět vydala do světa – tentokrát do Londýna. I tady Iva Pekárková jednu dobu taxikařila, a samozřejmě tu sbírá náměty a píše. Jejím hlavním tématem se tady staly „barevné“ vztahy, nejčastěji bílé ženy versus černí muži, přičemž v tomto případě autorka více než bezezbytku mohla využít i svou vlastní zkušenost – jejím životním partnerem se totiž stal Nigerijec, nyní díky své přítelkyni už částečně i literární postava - Kenny Odozi. První knihou z volné „černobílé zvířecí trilogie“ jak svou řadu označila sama autorka, byli Sloni s soumraku, následoval je román Levhartice, a celá řada by měla skončit románem s názvem Pečená zebra. Zatím úplně posledním počinem je však kniha povídek s názvem Beton (Mladá fronta). Soubor je rozdělen na tři části - jedna přináší povídky z Ameriky, druhá z Velké Británie a konečně třetí z nich věnuje českému prostředí, což je u Ivy Pekárkové velká výjimka. Autorka totiž jednoznačně dává přednost velkým tématům pocházejícím ze srovnání kultur, z problémů soužití různých kultur nebo z reflexí kulturních rozdílů, takže na všední každodennost homogenní společnosti neshledávala venkoncem nic co by ji inspirovalo k psaní a tématům z Čech se vyhýbala. Nakonec se, zdá se, ale přece jen něco našlo. Zbrusu nových povídek odehrávajících se v Čechách je v knize nakonec deset. Mezi ty nejzajímavější patří třeba povídka Zahal se!, která je o mladé slečně, která si díky domácímu zneužívání vypracuje odpor ke svému tělu a rozhodne se proto konvertovat k islámu, jen aby se mohla na veřejnosti zahalovat a tak se de facto schovat před světem. Její únik k zahalení požadujícímu náboženství však dopadne fiaskem, takže na konci hrdinka uvažuje – kterého boha, který by jí přinesl vytoužený klid, vlastně zkusit? A Pekárková naznačuje, že jediným skutečným Bohem může být sex. Povídka Ten by se rozdal čerpá ze situace, kdy zesnulý tramp promlouvá k pozůstalým kamarádům prostřednictvím magnetofonových pásků a odkazuje jim postupně nejen svůj majetek, ale nakonec i tělo. Naopak poetická a letně rozmarná je povídka na pomezí snu a iluze O parném létě, vůni smůly. Dívka Tereza se chodí opalovat na lesní paseku a její sexuální dobrodružství s dřevorubcem – jsou opravdová, nebo jen vysněná na slunci při vůni pryskyřice? Dvě z dalších povídek se týkají bezdomovectví – v jedné z nich se bezdomovec nedokáže vyrovnat s čistotou svého nově objeveného „luxusního“ příbytku, že doprostřed něj umístí svůj exkrement – částečně i jako symbol nezdařené komunikace s Bohem. Další bezdomovecká - a svým způsobem „hrabalovská“ povídka budí dojem vyslechnuté konverzace kdekoliv, kde se scházejí lidé z okraje společnosti – dohady nad celestýnskými nudlemi nemají začátek, ani konec, a jsou stejně nepodstatné jako všechny jim podobné. Titulní Beton pak je o deziluzi ze života a o východisku z něj, kterým je sebevražda. Povídka o tom, že i přes nejlepší úmysly, snahy a píli to - třeba díky absenci štěstí - v životě prostě nemusí vyjít. Její hrdina sice bojuje, ale přesto je přinucen život vnímat jen jako seznam narůstajících ztrát. Tak by se dalo charakterizovat v podstatě veškeré psaní Ivy Pekárkové, na nějž je třeba si trochu zvyknout. Její příběhy rozhodně nejsou humorným odlehčujícím počtením, ale spíše hořkou a často lehce bizardní výpovědí. Iva Pekárková rozhodně není autor pro každého - rozhodně ne pro někoho, kdo si chce po celodenním stresu u knihy zlepšit náladu...
