Ostrov Ďábel leží ve Francouzské Guyaně a můžeme ho znát z Charriérova Motýlka, tentokrát se zde však dějí úplně jiné věci. Vydáme se po stopách když ne přímo zbabělého, tak určitě ne odvážného poručíka Henriho Neverse, převeleného sem z nespravedlivého trestu. Ten se zde musí potýkat nejen s podivínským guvernérem, ale především se svou myslí, která mu zlomyslně ztrpčuje už tak dosti neveselý život na tomto polozapomenutém souostroví. Nevers přijíždí na Královský ostrov již s cílem se co nejrychleji a bez zbytečných komplikací vrátit na místo, ze kterého sem přišel. To mu ovšem zhatí přinejmenším dvě věci. Zaprvé jeho vlastní bludy, které mu neodbytně předhazují vždy tu horší variantu možného. To se dá snad vysvětlit jako součást jeho zbabělosti. Tou druhou překážkou je starý Pedro Castel - guvernér zdejší kolonie trestanců. Ten kolem sebe vytváří zvláštní otazníky. I ty by snad mohly být Neversem zodpovězeny, nebýt jeho stihomamu, že Castel chystá na ostrově vzpouru. O vzpouru jež má na mysli se nejedná, i když to vlastně vzpoura je. Pomocí vlastního vynálezu se Castel rozhodne otevřít pomyslné třetí oko do metafyzického světa. Odvázat mysl ke vnímání něčeho nového, jež je běžnému zraku navždy skryto. Tady se vlastně o jakousi vzpouru jedná. Vzpouru proti omezenosti lidského pohledu na svět a realitu. Pohledu, který mnohdy znamená nesvobodu. A to nejenom vězňů, ale možná i nás všech. Bioy Casares, tato persóna nad jiné významná, co se argentinské literární fantastiky týče, nás provádí svou vizí netechnologické sci-fi. ,,Plán úniku'' obsahuje právě takové množství tajemna, nevysvětlitelna a z toho plynoucí i špetky hrůzostrašnosti, jakou by snad každá kniha tohoto žánru měla mít. Třiapadesát krátkých kapitol, dobře patrné rozčlenění vypravěčských rovin, poměrně velké písmo na poměrně malý formát a v neposlední řadě zajímavý děj. Toto vše dělá z této knihy dobré čtivo, které není nesnadné přelouskat za jediný den.