Snad zvláštní náhodou se mi takřka zároveň dostalo do rukou zářijové vydání magazínu Koktejl s velice pěkně koncipovaným rozhovorem s bratry Topolovými, kde Filip jako největší nebezpečí, či riziko své tvorby pociťuje možnost takového obnažení vlastního ega, takového otevření duše,studnice myšlenek a pocitů, že by mohlo vést až k 'syndromu vyhoření'. Každý, kdo dočetl až sem jistě zná šílenou a obdivuhodnou životní etapu posledních měsíců a let, kterou tento pro mne zásadní tvůrce absolvoval. Nevím, je-li album součástí Filipovy sebeterapie či až následné sebereflexe, ale každopádně je zde jasný posun od zvukomalebných textů k osobní výpovědi, sebeobnažující až do krve. Fascinující tok, vnímám knihu s pro mne neodmyslitelným klavírem, je mi blízká i bez podobně prožitého osudu, ukáže cestu lidské duše, věřící i pochybující, dále již není co dodat...
