Moc se mi líbí být v poslední době bombardována jen pětihvězdičkovýma knížkama, i když mně třeba svým obsahem roztrhají srdce na kusy. Tak jako tady tato.
Anglie, 80.léta
Chlapec,11 let pro kterého je formující děda:
"Držet mě dál od problémů, to mu nikdy nebylo vlastní. Mnohem víc v jeho stylu bylo nechat mě vystaveného nebezpečí a doufat, že jsem na to náležitě připravený."

profesorský sbor na internání škole:

"Dokázali vnímat školu v její skutečnosti a často, když měli za to, že se nikdo nedívá, vypadali stejně vyjeveně jako my, že se ocitli na takovém místě."

a samozřejmě spolužáci, se kterými ho spojují pouta i v dospělosti.
Rovina vyprávění z dětsví se přelívá přirozeně do částí z dospělosti, kdy dospívající chlapec zprácovává právě vzpomínky z této etapy na základě nově získaných informací o událostech z internátu.
Uf, a pak se to přehouplo do takových míst, kde jsem asi ani nechtěla zajít.
Ale je o tom psáno tak, že jsem se s tím ještě nikdy nikde nesetkala a dokážu si představit, že mi dáte za pravdu.
To palčivé/ožehavé téma je probrané důkladně a z takových úhlů, že se dělá člověku špatně, ale alespoň ještě víc pochopí důsledky takového jednaní a ve vteřině by autorovy dal všechny literární ceny, co existují.
Část, kde probíhá párty absolventů a do toho problikávájí útržky z novinového článku o obvinění? Jedna z nejsilnějších pasáží, co jsem kdy v životě v knížce četla.
Je těžké zpracovat strašlivou událost, těžké svěřit se, těžké stát se středem pozornosti a přijímat soucit.
A jak je těžké si o takových věcech číst?
uf