(…) V knize Mami, miluju jde o „lásku navzdory“, tedy, jak titul napovídá, o lásku k matce, třebaže si ji podle všech norem nezaslouží, ale po níž dcery přesto touží a třeba podvědomě ji stále hledají. Spisovatel Aleš Palán spolu s dcerou Annou zaznamenali pro nakladatelství Prostor otřesná svědectví věcně, klidně, trpělivě. Odpovědi a svěřená fakta nehodnotí, jsou jen citlivými zpovědníky. Jistě i díky tomu se hrdinky příběhů cítí bezpečně. Hodnota těchto svědectví je dvojí: Pro dívky a ženy představují možnost vyzpovídat se z toho, co se běžně v konverzaci neříká, co ale utvářelo jejich dětství a mládí a co jim nakonec umožnilo žít slušnou přítomnost a doufat v dobrou budoucnost. (…)

(…) Už z hrubě nastíněných obrysů osudů je patrné, že hrdinky se potýkaly s dosti nedospělými rodiči a častou absencí rodičovského citu a podobně jako hrdinové předchozí knihy musely záhy dospět. Podobné příběhy jsou čtenářsky atraktivní, ač povětšinou tak smutné. Přesto tok vyprávění v této knize plyne poněkud nevzrušeně. Chybí mu větší citová angažovanost tázajících se či třeba zajímavější otázky, které by nám umožnily proniknout blíže k hrdinkám. Palán si už ustavil určitý vzorec, s nímž tyto knihy v ročních intervalech vrhá na trh. Příběhy jeho hrdinů musí být dostatečně truchlivé, aby se nad nimi nebohý čtenář dojal. V tiskových materiálech ke knize se píše, že Palán tu „odkrývá vrstvy v bolestných vztazích matek a dcer“, problémem knihy je ale i to, že příliš vrstev tu k nalezení není. Z kontextu knihy se pak zcela vymyká závěrečný příběh Jany, který je spíš než o vztahu s matkou o jednom rozvodu, a autory lze podezírat, že jej sem zařadili jen proto, že se jim prostě hodilo knihu ještě trochu nastavit. (…)