Příběh Marie, která je dcerou ukrajinské venkovanky a českého válečného zajatce. Vypráví nám svůj životní příběh a vezme nás s sebou na Ukrajinu, do regionu Polesí. Nahlédneme, jaký tu byl život od dvacátých let dvacátého století až téměř po současnost.

Když otevřete tuto knihu, vyvalí se na vás proud slov a už vás nepustí. Je to skutečně tak, jako když někdo vypráví, občas potřebuje něco doplnit tady i tam, poznáváte různé souvislosti, občas je potřeba se vrátit a něco upřesnit, připomenout… Při čtení máte pocit, že jste se opravdu potkali s ukrajinskou babičku, která vám u čaje povídá o svém životě.

U knížky se nebudete nudit, je tu tolik informací, že máte stále nad čím přemýšlet. Je znát, že nám toho autor potřeboval hodně říct. Příběh mě vtáhnul natolik, že jsem se od knihy nemohla odtrhnout.

Je to příběh o hledání sebe sama. Kam patříš, kdo je tvoje rodina, tví předkové, tvoje národnost, tvoje země. Nebylo to však lehké čtení, vzhledem k historii Ukrajiny. Jsou tu popsány války i hladomor a některé hrůzy nejsou nic pro slabé povahy.

Co jsem si však moc užívala je, jak byl popsán život před téměř sto lety, život na venkově, v odlehlých oblastech. Různé zvyky, léčitelství, sousedské vztahy, soběstačnost a podobně.

V knize najdete spoustu krásných, moudrých a pravdivých myšlenek, u kterých se zastavíte a zamyslíte. Někdy se pousmějete, jindy vám bude do pláče.

Při čtení jsem si zároveň dohledávala, kde se zrovna nacházíme. Díky skutečným městům a místům jsem putovala spolu s hlavními hrdiny, alespoň tedy prstem po mapě.

Je to smutný příběh, je v něm však i určitá naděje. Obyvatelé Ukrajiny si za svou historii prošli nepředstavitelnými útrapami a já věřím, že zvládnou i tu současnou situaci.