Češi možná jen měli trochu více štěstí než Ukrajinci
Lukáš Novosad, Souvislosti
V literárním kvartálníku Souvislosti 1/2024 a 2/2024 najdete mimo jiné: polemiku o novém překladu Gargantuy, překlady básní Kurta Schwitterse, text o překladech Pusté země, texty věnované Bohumile Grögerové, nové básně Jakuba Řeháka - a také rozhovor s Alexejem Sevrukem o Evropance, literatuře jako antibiotiku, překládání mrtvých a rozhovoru s kritikou.
Po vydání románu Evropanka publikuješ na sociálních sítích ohlasy, které se mu dostaly. Zpravidla k nim dodáváš, nakolik se kritik trefil nebo netrefil, co přehlédl, co odbyl. Ale nejenom ironizuješ, také chválíš a napovídáš. Proč tolik pozornosti svému dílu?
Nepsal jsem tu knihu pro sebe, nepsal jsem ji jako deník nebo terapeutický text, nepsal jsem takzvaně do šuplíku. Každý autor musí počítat s tím, že jeho dílo vstoupí na jakousi virtuální literární scénu, kde se stane předmětem kritiky: interpretací, ale samozřejmě i dezinterpretací. Když už nějaký takový ohlas sdílím, tak jej několika větami uvedu, abych přiživil komunikační rozměr literatury. Prostě mi to nedá. Každý ohlas svědčí o zájmu, baví mě sledovat, že si každý čtenář všimne trochu jiných věcí - ideálně těch, o kterých sám nemám ponětí, přestože v díle jsou. Kritik je z určitého hlediska chytřejší než autor, má potřebný odstup a nadhled. Takže jsem za ohlasy vděčný, protože mi umožňují se vyvíjet. Zároveň těch reakcí nebylo zas tak moc, abych je nestačil sledovat.
S tím nesouhlasím, vždyť kritický ohlas na Evropanku je poměrně velký. Rozhodně větší než u tvé debutové sbírky povídek Divadlo tančících loutek, které se tolik pozornosti bohužel nedostalo. Čím je ten nepoměr dán? I tam jsi přece psal o Ukrajině.
Myslím, že čtenáři a kritici prostě chtějí romány. Jako by povídky byly dobré jen pro začátečníky, aby si na nich mohli zkoušet, co všechno snese papír a o čem všem a na jaké různé způsoby se dá psát. Takže mám dojem, že dokud nevydáš rozsáhlý text, který zapadne do žánrové škatule "román", stále zůstáváš amatérem. Podobně k tomu přistupují také nakladatelé - a to i zahraniční -, kteří spíše vydají "něco pořádného" než sbírku povídek. Na Divadlo tančících loutek vyšlo tuším pět nebo šest recenzí, včetně té tvé, což mi nepřijde jako špatné skóre na debutanta.
Co vlastně očekáváš od kritiky?
Že bude přistupovat k textům bez předsudků. Od kritiků očekávám, možná naivně, že umějí číst a že své úsudky postaví na poctivé četbě, nikoli na svých letmo zachycených dojmech. Což se k mé nelibosti občas stává: publicista si vymyslí něco, co v díle prokazatelně není, a na základě takového chybného čtení pompézně buduje sžíravou kritiku. Můžu si dobře představit důvody, proč někdo musí produkovat jednu recenzi za druhou - včetně hypoték a alimentů -, ale přece ani to nemůže být omluva pro zfušovanou práci. Pozorný a poučený, třebaže kritický čtenář mě vždycky potěší. A ještě větší radost mám, když najde nějakou nezáměrnou a nesamozřejmou souvislost, kterou navíc dokáže dobře vyargumentovat.
..................
Evropanku jsi začal psát v době, kdy už na Ukrajině zuřila válka, třebaže my jsme ji ke své hanbě tak ještě nenazývali. Psal jsi ji v době před ruskou invazí, ale vyšla až dlouho po ní. Měla invaze na román přímý vliv, měl jsi potřebu ho kvůli ní přepsat?
Plošná invaze na román neměla vliv. V době, kdy to vypuklo, už jsem jen zanášel drobné korektivy a hledal nakladatele. Nebyl prostor - a vlastně ani důvod - přizpůsobovat text aktuální situaci. Předchozí fáze války, pro kterou se vžilo označení hybridní (ačkoliv na ruských okupantech Krymu a Donbasu nic hybridního nebylo), pochopitelně na moje psaní vliv měla. Ne nadarmo jedno z mott, kterým Evropanku uvádím, jsou tři teze, jejichž autorem je Gorgiás z Leontín, radikální představitel skepse poznání. Celý román a vlastně i jeho přijetí pak lze brát jako ohledávání, ověřování pravdivosti Gorgiásových vět. Mám silný pocit, že Ukrajina i po dvou letech od začátku plošné invaze zůstává "neznámou zemí" a že stále narážím na zeď nepochopení, předsudků či stereotypů, navíc vytvořených často pod vlivem ruské propagandy. Podobně to vnímá řada kolegů ukrajinistů, často rodilých Čechů. Přitom poznání Ukrajiny, poznání jejích dějin a kultury je důležité pro pochopení vztahu mezi Ruskem a Ukrajinou, zejména pro chápání ruské agrese a ukrajinského odporu. Bylo mi jasné, že nemůžu přimět své známé a kamarády k návštěvám ukrajinistických přednášek na pražské filozofické fakultě. Proto se mi pro zprostředkování Ukrajiny jevila jako vhodná beletrie v podobě fragmentární rodinné kroniky.
ukázka z rozhovoru, který vedl Lukáš Novosad pro časopis Souvislosti 1/2024
24.6.2024
