Já zase jednou nemám slov. Tak citlivě, trefně a očividně erudovaně zachycené milníky jedné rodiny. Vánoční příměří v zákopech první světové, rodinná sešlost v předvečer druhé světové, Terezín očima dítěte, poválečné shledání, srpen 1968, virtuóz bez kořenů v Londýně... Vše jmenované má pro sebe svou kapitolu a svého vypravěče z početné rodiny. Fakt smekám před tou barvitostí, očividnou přípravou autorky a tou sílou slov, rozehranou v úspornosti povídek. Zase jsem si jednou připomněla nesmyslnost války, zmařené lidské životy, okrádání majetku, a hlavně, že komunismus je zlo, nebylo sakra líp a je šílené, že si to musíme připomínat. Jak lehce se zapomíná...