Podobné tituly

Příběh se odehrává v roce 1945, kdy se osmiletá Klárka s rodinou odstěhuje z Prahy do Sudet. Němci byli vyhnáni a domy si zabírají jiní obyvatelé. Klárka si nový svět okamžitě zamiluje, i její novou přítelkyni – Helgu. Ta ve vesnici vyrostla, vychovala děti, ale teď je sama. Díky Klárce však dostane novou šanci.

Tahle knížka byla nádherná! Její čtení jsem si užívala a když jsem skončila, měla jsem sto chutí začít číst znovu od začátku.

Knížka je sice útlá, avšak vydá za tisíc stran. Je tam všechno – emoce, napětí, dětský pohled na krutý svět i rozvážnost zkušených, ale třeba i poválečný život šlechty. Navíc je neskutečně krásně napsaná, veškeré popisy jsem si zamilovala, vše jsem si dokázala reálně představit a díky tomu jsem vše prožívala společně s Klárkou a její rodinou.

Konec knížky jsem nečekala a rozhodně mě nenechal chladnou. Nejen knihy přímo z války jsou kruté, ale i doba těsně po ní nebyla vůbec jednoduchá. Tím, že je knížka útlá, tak v ní nejsou zbytečné a zdlouhavé pasáže. Všechno má svůj význam, každé slovo tam patří a u čtení se rozhodně nebudete nudit. Ba naopak, já hltala slovo za slovem a nemohla jsem ji odložit.

Tuhle knížku si prostě přečtěte, nezapomeňte na ni.

Tak tohle bych nechtěla nikdy zažít – aby na mě moji blízcí zapomněli. Aby na mě vůbec někdo zapomněl. Není snad nic smutnějšího, než když člověk zůstane sám až do svých posledních dnů a nakonec sám odejde a vlastně nikomu neschází. Takhle to přesně bylo s Helgou. Jiří Holub, autor ne příliš silné knihy menšího formátu, kterou právě držím v ruce, není v literárním světě neznámým elementem.

Když pominu studium na Hotelové škole a školu cestovního ruchu v Žatci, získání magisterského titulu na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, a jen letmo se zastavím u jeho literárních úspěchů, tak z té dlouhé řady zmíním například spoluautorství v knize Zuby nehty (2007) nebo jeho knihu Jak se zbavit Mstivý Soni (2012), obě z dílny nakladatelství JaS, stejně jako ta, kterou vám dnes představuji. Jiří Holub se narodil ve znamení Berana. Jestli to má jako já, potom je přátelský, otevřený a má prostou povahu, pevnou vůli, je ctižádostivý v a touží po nezávislosti. Věří ve vlastní schopnosti, nebojí se žádné překážky a neúspěch ho neodradí. Díky bezmeznému optimismu překonává nejrůznější situace, do kterých se často dostane díky své ukvapenosti. Myslím si ale, že tahle kniha, nesoucí název Prostě na mě zapomněli, určitě ukvapeně nevznikla.

Už je to asi dva týdny, co jsem ji dočetla. Netušila jsem však, že mi bezprostředně po dočtení poslední stránky vůbec nepůjde psát. A to nejen zhodnocení dočteného, ale ani vlastní tvorba. Pan Jiří mě tím příběhem úplně odrovnal. A tak jsem nepsala. Potřebovala jsem vstřebat ty pocity, které ve mně čtení vyvolalo. Stala jsem se malým děvčátkem a žila jeho příběh. Byla jsem osmiletá Klárka, která v létě roku 1945 opustila Prahu a s rodiči a malým bratříčkem zamířila do Sudet, do staré vyrabované vesnice Svatý Wolfgang. Na tatínka tady čekalo pěkné, a na tehdejší poměry celkem slušně placené, místo v kaolínce, maminka se těšila na život hospodyňky, jak povede domácnost a jak vyjdeme i z toho mála, které máme k dispozici. Maminka to umí. Ještě cestou tam byla plná optimismu, naděje, jak začneme nový život, ale počáteční nadšení vyprchalo okamžitě po příjezdu, když zjistila, že v domě není elektřina, dům je studený, neosobní, smutný, nemůže si rozsvítit světlo, ani pustit svůj oblíbený gramofon… Avšak maminka se nevzdává.

Jako malá holka jsem objevovala úplně nový svět. Okamžitě jsem si zamilovala hory a okolí kolem domu, a protože jsem zvědavá a lačná po dobrodružství, vydávala jsem se, navzdory maminčiným zákazům, dál od domu. Svatý Wolfgang mi ukázal všechny svoje tváře. Byly dobré i zlé. Nejdřív jsem se bála, když jsem viděla, jak se u plotu mihl stín. Nikomu jsem to ale neřekla a rozhodla se pátrat. A potom, při jedné cestě na maliny, jsem ji potkala. Starou, otrhanou, vyhladovělou, ale přátelskou a vděčnou – Helgu. Ženu, která tady vyrostla, starala se o svoji rodinu, vychovala děti a pak najednou zůstala úplně sama. Všichni ji opustili a jí zbyl jen smutek, trápení a obrovská bolest. A do té její beznadějné samoty jsem přišla já – malá holka bez předsudků, nechápající podlost a touhu po pomstě. Helga tak byla vytržena ze své beznadějné letargie a i přes to, že se zprvu bránila otevřít ta dávno zavřená dvířka do zraněné duše, nakonec pustila ven všechno, co ji trápilo, čím prošla a co ji zlomilo. Opustila svoji hrůznou minulost a otevřela svoje bolavé srdce. Díky mně už nebyla jen ta, na kterou jednoho děsivého dne ve vesnici všichni zapomněli. Na jedné straně to bylo velmi smutné, na straně druhé to ale vedlo k záchraně jejího života….

Kniha, ač je malá a poměrně tenká, je však svojí podstatou obrovská a těžká. Ukázala mi život ve svojí nahotě, prosté a bezelstné myšlení dítěte oproti přetvářce, zatrpklosti a pomstychtivosti dospělých. Ráda jsem nahlédla okem malé holčičky do života smetánky, a to díky seznámení s hraběnkou, která, byla i přes svoje vysoké postavení a nadbytek, velmi srdečná, chápavá, hodná i milostivá. Mohla jsem vidět dvě tváře svojí – knižní – maminky. Prostá žena s mozoly na rukách a udřená s kruhy pod očima, umí být i společenská, prahne po tanci a zábavě, touží se aspoň na chvíli vymanit ze svého prostého a chudobného života. Umí se obléknout a upřímně radovat ze sebemenší společenské změny, umí se pohybovat ve vyšší společnosti a ukládá si tyhle zážitky na dobu, kdy zase bude hůř. Takový je život. Prostý i bohatý, černobílý i barevný, trpký i sladký.

„Znala jsem Helgu chviličku, prošla mým životem asi jako letní bouřka, prudká a krátká – ale stejně nikdy nezapomenu.“

Jiří Holub umí psát. Vtáhnul mě do děje nejen slovy, ale i popisem, u kterého jsem úplně zřetelně cítila emoce. Obava střídala radost, strach mi ježil chloupky na rukách, byly i chvíle, kdy se mi tělem rozléval blažený pocit, že bude líp, a píchalo mě u srdce, když Helga vyprávěla o tom, co viděla, co všechno dokáže udělat člověk člověku. Cítila jsem vztek a zlost, byly pasáže, kdy jsem seděla se zaťatými pěstmi a byla opravdu rozzuřená. Snažila jsem se představit si, jak čas obrousí hrany, jaké to asi je, pokud to vůbec jde, když hrůzné prožitky vyprchají a zbydou jen vzpomínky, přestože někým zapomenuté, stále však živé. Chtěla bych se Jiřího zeptat, kde se zrodil tenhle námět a jak to spisovateli přijde na mysl, aby napsal příběh s takovou opravdovostí a jistotou, že čtenáře zaujme. On si třeba nebyl úplně jistý, zda zaujme, já si ale myslím, že musí zajmout úplně každého, komu osudy druhých nejsou lhostejné. Věřím, že se s ním někdy setkám a promluvíme o tom osobně.

Mám ráda knihy, které jsou příběhem se začátkem a koncem, mezi nimiž se odehraje smysluplný příběh, který má logickou linku a snadno pochopitelné, někdy i rafinovaně poskládané, souvislosti. Tahle kniha k takovým stoprocentně patří. Vydalo ji JaS nakladatelství, s.r.o., které má v logu tři tečky a dovětek … a svět má smysl… Pokaždé, když dočtu knihu z téhle knižní dílny, musím pokývat hlavou a s uznáním konstatovat, že s kteroukoli JaSnou knihou svět skutečně smysl má.