Podobné tituly

Nakladatelství AF vydalo v říjnu u příležitosti táborského knižního festivalu Tabook 2019 další knihu zobrazující dějiny Sovětského svazu. Po studii o sociálním odporu v Sovětském svazu Ocelové století od Vadima Damiera jde tentokrát o navýsost osobní vzpomínky. Andreji Nikitinovi, který je také autorem předmluvy, se podařilo dát dohromady knihu sestavenou ze vzpomínek nanejvýš zajímavé ženy, Anny Michajlovny Garasjovové (1902–1994).

Dozvíme se o jejím dětství a dospívání v Rjazaňské gubernii a o otci, který mohl za zformování jejích pozdějších názorů. „Dnes jsem přesvědčena, že ty tajně odposlechnuté hovory z počátku století sehrály jistou roli v naší výchově, možná v ní byly dokonce to nejdůležitější.“ Není tedy divu, že v roce 1925 byla v Leningradě zatčena coby anarchosyndikalistka spolu se svou sestrou Taťánou, která hrála v jejím životě velmi důležitou roli a s níž také trávila poslední roky života ve společném bytě. Byly obviněny z příslušnosti k teroristické skupině (nepřipomíná vám to po necelých sto letech něco?). Další vyprávění přibližuje život v rámci sovětského represivního systému, který na člověka dýchá, i když se konečně octne „na svobodě“. Popisuje, jak bolševici spustili „mechanismus zničení všech s jiným názorem“, život v kazašském Čimkentu, válečné útrapy v Moskvě i návrat do Rjazaně.

Je sympatické, že Garasjovová nemá potřebu mluvit o sobě a předkládat vlastní zásluhy. Její vzpomínky naopak působí velmi skromně a díky tomu se stávají seznámením s nejrůznějšími lidmi, které na své životní cestě potkala, ať už šlo o rodinu, přátele, soudruhy, spoluvězně, ale i vyšetřovatele a bachaře, nebo prostě jen „obyčejné lidi“ či postavy, které jí navždy – ať dobrém či ve zlém – uvízly v paměti, jejíž rozsah je vskutku obdivuhodný.

Výjimečnou kapitolou je pak její pozdější spolupráce, i když se skromností sobě vlastní to tak nenazývá, se spisovatelem Alexandrem Solženicynem. Zřejmě právě podíl na vytváření jeho Souostroví GULAG dával Garasjovové pocit jistého zadostiučinění. „Přestože jsme nevěřili v brzký návrat svobody, za sebe vím, že jsme dělali všechno možné, abychom se mu přiblížili, napomohli mu, napomohli odhalení a zničení té lživé a vůči člověku nenávistné komunistické doktríny ,všeobecné rovnosti a štěstíʻ, která jednu krásnou šestinu naší planety natrvalo proměnila ve všemocnou říši zla.“

Již v dětství v některých lidech pocítila „cosi zvířecího a tupého“. A i když v roce 1917 nebrala bolševiky vážně, posléze poznala, že dokážou postavit lid „ke zdi jenom s pomocí partiček mizerů“. Ve vězeňských zařízeních si všimla, že „komunisti se vždycky považují za nejlepší ze všech. Oni jsou ,nejlepší částí liduʻ, jejich strana je ,rozum, čest i svědomí dobyʻ. Dokonce i potom, co prošli stalinskými lágry, se jich většina vrátila do strany, která je likvidovala.“ Na lidi ale nepohlíží skrze ideologickou optiku, nýbrž hodnotí je podle toho, jací opravdu jsou. Ušetřeni tedy nejsou ani mnozí „opozičníci“, kteří „kdyby byli na místě komunistů, postupovali by úplně stejně“. A kritika dopadá i na některé anarchisty, jak kvůli v té chvíli bezvýznamným „principiálním hádkám“ s jinými vězeňskými frakcemi (ve věznicích a vyhnanství se političtí organizovali podle své politické příslušnosti), tak kvůli stranickým tendencím, které šly proti svobodné vůli autorky, i když často velmi svéhlavé. To vedlo až k jejímu vyloučení z anarchistické komuny izolátoru, což komentuje slovy: „Tak jsem zaplatila za to, že jsem se nikdy nepodřídila davu a hájila si právo na vlastní cestu, na vlastní názor…“

Garasjovová neváhá prokládat své vzpomínky vlastními myšlenkami. Tak alespoň jednu na závěr, která odpovídá tomu, jak prožila svůj život: „Člověk je povinen vždy protestovat proti nespravedlnosti a bránit vlastní důstojnost, jinak přestává být člověkem a stává se otrokem a dobytkem.“