Anarchistka, která pomáhla Solženicynovi se Souostrovím Gulag

Andrej Nikitin, Tomáš Weiss

V titulku je pochopitelně jen jedna z epizod dlouhého života Anny Michajlovny Garasjovové, která se narodila v roce 1902 a zemřela roku 1994. Jak asi vypadl život ženy, která zažila cara, dvě revoluce roku 1917, válku, stalinismus, perstrojku, rozpad SSSR.....a přitom byla za svoji občanskou nelhostejnost zavřená v lágrech i vysídlena do vyhnanství. Vzpomínky anarchistky a ruské 20. století.

Obyčejná historie

Andrej Nikitin

Vzpomínky patří k nejpozoruhodnějším způsobům sebevyjádření, který se navíc od dávných dob až dodnes nijak podstatně nezměnil. Bez ohledu na změny života, zvyků, okolního prostředí i představ o světě se člověk na sklonku života zkrátka zamýšlí nad smyslem prožitého i toho, „čeho byl v životě svědkem“. A tady se ukazuje, že pro zvídavého čtenáře i pro historika nejsou nejzajímavější vzpomínky významných postav politické nebo společenské scény, jejichž pozornost nutně poutají události jejich profesionálního života, ale vzpomínky lidí málo známých nebo zcela neznámých, protože ti se nenechávají unést vlastními úspěchy a kariérou, a tak mají možnost pozorněji sledovat lidi a události kolem sebe.

Právě v jejich zápiscích, denících a vzpomínkách se uplynulá doba ukáže do všech podrobností, plná maličkostí, ale také myšlenek a nadějí tehdy žijících lidí. K takovým vzácným svědectvím patří vzpomínky Anny Garasjovové, díky kterým lze ruský život v uplynulém 20. století spatřit v novém světle.

Anna Michajlovna Garasjovová se narodila 7. prosince 1902 ve vsi Volyň Rybnovského újezdu Rjazaňské gubernie, v rodině zemského učitele Michaila Zosimoviče Garasjova a jeho ženy Akiliny Dmitrijevny Garasjovové. V roce 1920 dokončila druhý stupeň jednotné pracovní školy v Rjazani, v roce 1925 pak Rjazaňskou ošetřovatelsko-porodnickou školu. V srpnu 1925 byla spolu se svou sestrou Taťánou Michajlovnou Garasjovovou v Leningradě zatčena jako anarchosyndikalistka a z rozhodnutí OSO OGPU 26. března 1926 odsouzena ke třem letům vězení ve Verchněuralském politickém izolátoru a následnému vyhnanství v Kazachstánu (ve městě Čimkent). V dubnu 1930 byla Anna předčasně propuštěna, ale do Rjazaně se vrátila až na jaře 1932. Po návratu nejprve studovala v Moskvě na Geologickém institutu a poté navštěvovala speciální kurz zřízený v rámci vydávání Velkého sovětského atlasu světa. Od roku 1936 do listopadu 1941 pracovala v Molotovově polygrafickém kombinátu jako rytec a pak do konce dubna 1942 ve vojenské nemocnici. Potom se definitivně vrátila do Rjazaně, kde žila po všechny následující roky a pracovala až do odchodu do důchodu (1. dubna 1959) jako obvodní zdravotní sestra na Rjazaňské oblastní plicní klinice.

Anna Michajlovna Garasjovová zemřela 11. prosince 1994 a byla pochována v rodinném hrobě Garasjovových na Skorbjaščenském hřbitově v Rjazani.

Mohlo by se zdát, že člověk, který prožil v podstatě nenápadný život, navíc z větší části v provincii, nemá na co vzpomínat. Ale jak říkala sama Anna Garasjovová, vždy ji zajímal život a lidé, s nimiž se setkávala. Možná i proto jí osud v polovině 60. let dopřál seznámit se s Alexandrem Solženicynem, žijícím v té době v Rjazani, a toto seznámení brzy přerostlo v úzké přátelství nejen se spisovatelem, ale i s jeho rjazaňskou rodinou – přátelství, které přetrvalo až do jeho odjezdu za hranice a o němž Anna vypráví v závěrečné kapitole svých vzpomínek.

Toto setkání a následné přátelství naplnily její život novým obsahem. Spolu se sestrou Taťánou, která byla zatčena v roce 1936 v takzvaném Majkopském případu a následně prošla mnoha vězeními a kolymskými lágry, ve druhé polovině 60. let aktivně sbírala, zpracovávala a archivovala materiály pro Souostroví GULAG, jehož rukopisné exempláře byly ukryty v jejím domě v Podgorné ulici v Rjazani. Díky jejím vzpomínkám vidíme, že právě z jejího vyprávění Solženicyn čerpal při psaní o Irmě Mendelové (v první kapitole první části), o Bertě Gandalové, o pálení cigaretami v gruzínské GPU (třetí kapitola první části), díky ní zmínil Majkopský případ a jméno Nikolaj Semjonovič Doskal (sedmá kapitola první části), tolstojovce J-va (osmá kapitola první části), boj Anny Garasjovové s vězeňským řádem vnitřní věznice OGPU (dvanáctá kapitola první části), pokus J. Podbělského zachránit dokumenty o soloveckých popravách (dvanáctá kapitola první části), sionisty-socialisty (šestá kapitola první části) nebo rozkulačené pracovníky na kanálu Moskva–Volha (druhá kapitola šesté části).

Právě v domě Garasjovových dostal Solženicyn knihu obžalovacích řečí N. V. Krylenka V pěti letech, jejíž obsah v Souostroví GULAG převyprávěl (osmá až devátá kapitola první části), a jen od Anny Garasjovové mohl slyšet historii letce, který na rjazaňské plicní klinice prosil, „aby mu našli cokoli“, jen aby nemusel jít pracovat na ministerstvo vnitra (čtvrtá kapitola první části).

„Přestože jsme nevěřili v brzký návrat svobody,“ píše Anna ve svých vzpomínkách, „za sebe vím, že jsme dělali všechno možné, abychom se mu přiblížili, napomohli mu, napomohli odhalení a zničení té lživé a vůči člověku nenávistné komunistické doktríny ,všeobecné rovnosti a štěstí‘, která jednu krásnou šestinu naší planety natrvalo proměnila ve všemocnou říši zla…“

S autorkou těchto řádek a její sestrou Taťánou Michajlovnou Garasjovovou, která – jak se ukázalo – bydlela v dětství v domě mého dědečka A. P. Nikitina, městského soudce a rjazaňského veřejného činitele, jsem se seznámil v roce 1988 během cest do Rjazaně, kde jsem v archivu studoval dokumenty týkající se naší rodiny. Sestry žily v novém mikrorajonu Daškov-Pesočnoje na předměstí a z jejich balkonku se otevíral výhled na širokou nivu řeky Oky, na zaplavené louky, po kterých jako by pluly lodě a motorové čluny, když se vylila z břehů. Ale ony to už neviděly: zrak jim slábl, věk a nemoci omezily jejich pohyb na dvě místnosti bytu, ve kterém prožily poslední dvě desítky let, poté co jim zbourali starý dům na Podgorné.

Od vnějšího světa byly izolovány fyzicky, ne však duševně. Byly s ním spojeny stejně těsně jako před deseti nebo dvaceti lety, nejen prostřednictvím rozhlasu, televize, telefonu, novin, ale i neustálou komunikací se starými přáteli i novými známými. Pravidelně k nim přijížděla neteř z Moskvy a v posledních letech je navíc vyhledávala nejrůznější mládež, která se o sestrách Garasjovových dozvěděla od jiných vězňů GULAGu, z kartotéky Memorialu [databáze obětí politických represí] a ze vzpomínek politických vězňů, které tehdy začínaly vycházet.

Tihle noví návštěvníci, stejně jako aktuální události, Annu Garasjovovou doslova rozpalovali. Byla to temperamentní žena, nekompromisní k sobě i k druhým, což se odrazilo i v jejích vzpomínkách, od mládí v sobě nesla vzpurný plamen svobody, odmítala se podrobovat autoritám a omezovat povinnostmi, které by nevyplývaly z jejího osobního přesvědčení. Tento pro okolí složitý charakter, vystupující zřetelně i v jejích zápiscích, si uchovala do konce života, protože vždy cítila povinnost stát na straně pravdy a pochybovat o názorech, kterým tak rád podléhá dav. Byla energická, čiperná, o vše se zajímala, bez ohledu na své nemocné srdce vždy ráda přijímala hosty, a byla tak jakýmsi živým pozůstatkem onoho vlídného a jasného světa ruské provincie, který většina dnešních lidí zná už jen z knih.

Byla bystrá, dobře si pamatovala mnohé z toho, co prožila a přečetla, a rozhovor s ní byl skutečným požitkem, i když mohl kdykoli přejít v ostrý spor. Snadno si člověka zamilovala, ale stejně tak se jí mohl zprotivit, pokud se jí zdálo, že jeho činy nebo názory neodpovídají představám, které si o něm udělala.

Jako u mnoha lidí její generace se okolnosti sešly tak, že se musela starat nejprve o nemocnou sestru, s níž byla v jedné cele Verchněuralského politického izolátoru, a potom o rodiče a rodinu starší sestry Ljuby Georgijevičové. Po jejich smrti a návratu Taťány nejprve z kolymských táborů a potom z „věčného“ vyhnanství opět pečovala o ni. Zdá se, že právě na Anně a na jejím výdělku od poloviny 30. let život Garasjovových závisel – v Rjazani, v Moskvě i na daleké Kolymě, kam bez přestání posílala balíky a peníze. V tom byl osud Garasjovových kupodivu typický pro miliony ruských rodin: jedni putovali z věznice do věznice, zatímco druzí ze všech sil pracovali a pomáhali přežít nepřítomným i těm, co zůstali „na svobodě“…

Záměrně se nezmiňuji o životě dalších členů této velké a družné rodiny, jednak proto, že vše nezbytné se čtenář dozví z následujících vzpomínek, a jednak proto, že jejich autorka neměla potřebu mi o svých blízkých vyprávět. Mimochodem, Anna Garasjovová začala podle vlastních slov psát jen proto, aby pochopila, proč ji vlastně se sestrou poprvé zatkli, i to, co následovalo. Do konce svých dní si uchovala skvělou paměť – o tom jsem se mohl přesvědčit, když jsem srovnával různé verze jedné a téže události, zapsané v různé době, a stenogramy našich rozhovorů: přestože mezi některými zápisy uběhlo více než deset let, vyjádření lidí, s nimiž mluvila, citovala identicky.

Její znepokojivé otázky však zůstaly bez odpovědi – nejen proto, že skutečné důvody se už nikdy nedozvíme, ale i proto, že bádání v archivech je jen vrcholkem pověstného ledovce, který roztává beze stopy spolu s těmi, kteří ho vytvářeli. Navíc jak Anna Michajlovna přiznala, když svými vzpurnými odpověďmi mátla vyšetřovatele, sama jim poskytovala důvod, aby viděli cosi tam, kde nic nebylo, a provokovala je k novým fantastickým domněnkám.

O co tedy šlo? Dnes, když jsme se seznámili s archivními dokumenty a tím, co víme od samotné Anny, lze předložit dvě verze. Podle první její sestra Taťána, která byla skutečně v kontaktu s anarchosyndikalisty v Moskvě a Leningradě, pomohla skupině anarchistů překročit sovětsko-finské hranice. Udal ji anonym a v květnu 1925 následovalo zatčení. Pro nedostatek důkazů byla za dva týdny propuštěna. Tajná policie ji ale dál sledovala a do sledování zahrnula i její sestru, když k ní přijela, a také známé z Rjazaně, kteří studovali v Leningradě. V srpnu 1925 obdržela leningradská státní policie druhý anonym spolu s kdesi zachyceným Taťániným dopisem z 11. ledna 1925; všichni sledovaní byli zatčeni, přestože vyšetřování se soustředilo jen na sestry Garasjovovy a ostatní včetně jejich bratra S. M. Garasjova byli brzy propuštěni.

Pozoruhodné ovšem je, že Taťána anonymního udavače znala, a po zatčení dokonce sestře navrhla, aby jeho jméno sdělily hlavnímu vyšetřovateli. Proč?

Tím se dostáváme k druhé verzi: Taťána se přípravy útěku anarchistů za hranice neúčastnila, ale měla sehrát roli „obětního beránka“, aby na sebe obrátila pozornost tajné policie, která by ji pak pro neexistenci jakýchkoli důkazů propustila. Navíc se o přechodu hranic anarchisty v případu Garasjovových nic nepíše a vím o něm jen z Anniných dohadů. Lze tedy připustit, že v prvním anonymním dopise (ve vzpomínkách mluví Anna o dvou anonymních dopisech, přičemž v dokumentech případu v archivu je pouze jeden z 12. srpna 1925, ve kterém je zmíněn ten předcházející, přiložený podle všeho k případu prvního zatčení Taťány, který jsem neviděl) se mluvilo o překročení hranic a o přípravě atentátu na G. J. Zinovjeva. Tato verze je o to pravděpodobnější, že se všechny výslechy točily právě kolem předpokládaného teroristického činu, o němž v daném dopise nic není a který musel vyšetřovatelům připadat jako holý nesmysl nebo jako zcela neuvěřitelná shoda okolností.

O tomto tragickém zmatku podrobně vypráví sama Anna Michajlovna. O tom, jak si ji „spletli“ v noci ve vagonu, o „plášti k bombám“ v kufru s pirohy, o stěhování do domu stojícího naproti Zinovjevovu domu… Rozmotat takový uzel bylo možné jen vysvětlením všech „omylů“ a uvedením jména anonymního udavače, které Taťána sdělila sestře ve vzkazu během vyšetřování. Tady se ale projevila ambice, mrzutost a do jisté míry bezradnost, a především opatrnost, v důsledku čehož se manévr k odvedení pozornosti vymyšlený anarchisty změnil ve smrtelnou past pro dvě mladé dívky, z nichž jedna navíc trpěla tuberkulózou…

Jak známo, když začneme rozebírat minulost, je těžké toho nechat. Tím těžší to bylo pro tak emocionálního a aktivního člověka, jakým byla Anna Michajlovna Garasjovová. Během jejího dlouhého života ji zajímaly události kolem ní a reakce na ně, a tak když narazila na jakoukoli oficiální lež, zamlčování, úmyslné zapomínání, opět brala do rukou sešit a tužku.

Zpočátku to byly zápisky vzpomínek na Rjazaň, na otce, na události revolučních let v Rjazani, na tamní koncentráky a čeku[1] v čele s „popravčím“ Stělmachem, potom na válečná léta, na „moskevskou paniku“ v říjnu 1941, na pohřeb Kirova, na masové deportace a na mnoho dalšího, co jako by existovalo samo o sobě, ale postupně se řadilo do konkrétní časové posloupnosti. Tak se začal uzavírat přirozený kruh vyprávění – od rjazaňského dětství přes revoluci, vězení a vyhnanství, válečnou Moskvu, Rjazaň válečnou a poválečnou, současnou až po zdrženlivé vyprávění o létech známosti a spolupráce s Alexandrem Solženicynem.

V době, kdy jsme se seznámili, bylo pro Annu už obtížné nejen psát, ale i číst. Nevěděla, co dělat se zápisky, které se nahromadily, protože je nepovažovala za hodné publikování; podle jejího názoru to byly jen náhodně popsané příhody, stylisticky nedopracované, které – jak předpokládala – nemohly nestranného čtenáře zaujmout. Zejména v tom posledním se ale mýlila.

Když jsem se seznamoval s jejími rukopisy, velmi brzy jsem objevil jejich vnitřní spojitost, danou způsobem uvažování a charakterem žánru vzpomínek. Na papír se dostávalo jen to, co ji dál zajímalo, co vyžadovalo zhodnocení, co jí umožňovalo ponořit se do dávno minulého a vrátit se odtud s množstvím podrobností každodenního života popisované doby.

Právě díky těmto podrobnostem čtenář jako by byl při předvádění „mlhavých obrázků“ v zimě ve venkovské škole, vidí kolonu „rukojmích“ odsouzených k smrti, táhnoucí se ulicemi Rjazaně, prožívá smrtelnou hladovku v Butyrské věznici, čeká na příchod basmačů v Čimkentu, rozmlouvá s „rozkulačenými“ na trase kanálu Moskva–Volha, vidí znehybnělou Moskvu v době Kirovova pohřbu, sleduje obraz válečného špitálu, prchá před „vnějším dohledem“ přiděleným Solženicynovi…

Každý životní projev se nějak odráží v osudech lidí, ať už je to útěk vládních představitelů z Moskvy v říjnu 1941, darování krve jako prostředek přežití ve válečných letech nebo každodenní putování noční Moskvou bez propustky – to všechno se tu ukazuje jako důležité a zajímavé, protože nám to zprostředkovává pulz doby, který pociťujeme díky množství nenápadných detailů, ujišťujících nás o hodnověrnosti vyprávění. Bylo by marné hledat je v jiných vzpomínkách – uchovaly se jen u Anny Garasjovové. To je případ stavby vzducholodí pod vedením Umberta Nobileho pod Moskvou v první polovině 30. let, i obrazu masového umírání Kazachů v důsledku kolektivizace, i děsivé scény lidí spěchajících do práce, kde jim za zpoždění hrozilo pět let lágru, rozprodávání ubohého haraburdí lidí vystavených represím před válkou, invaze škvorů (pravděpodobně krtonožek) ze „zákopů“ vyhloubených Rjazaňany na jejich zeleninových zahrádkách, a mnoho dalšího, co čtenář najde na stránkách těchto vynikajících vzpomínek.

Jak důležité jsou občas podobné drobnosti, ukazuje následující příklad.

Před pár lety, když jsem v Ústředním archivu FSB studoval materiály případů represí mystiků, dal jsem se do řeči s jedním mladým pracovníkem tohoto úřadu. Prozradil mi, že prolezl celou budovu na Lubjanském náměstí, vyptával se dlouholetých zaměstnanců, ale nenašel žádné stopy po „ledových“ nebo „horkých“ celách, o nichž se dočetl u Solženicyna. Nic neobjevil ani v příslušné literatuře, včetně vzpomínek vězňů vnitřní věznice OGPU-NKVD, vydaných u nás i v zahraničí. To ho vedlo k závěru, že si tyto cely spisovatel vymyslel „na efekt“. A jen díky informacím ze vzpomínek Anny Garasjovové jsem mu mohl vysvětlit techniku podobného mučení, už proto, že v samotné budově dávno odstranili systém výměníkového vytápění, tak důvtipně využívaného ve 20. letech příslušníky vnitřní věznice.

Hodnota těchto unikátních vzpomínek ovšem spočívá především v pozoruhodně jasném a obsáhlém zachycení života v Rusku v průběhu téměř celého hrozivého, krvavého a rozporuplného 20. století. Života plného protikladů, chvílemi příšerného, ale vždy plnohodnotného, bez ohledu na popravy, mučení, lágry, ideologický tlak, nelidskost moci a všudypřítomnou zkázu, protože nikdo, dokonce ani ve vězení, jak autorka ukazuje, nemůže člověku vzít svobodu svědomí, svobodu smýšlení, svobodu radosti a lásky – tedy to, co ve skutečnosti člověka definuje.

A tady se mimoděk nabízí otázka: Napsala by o tom všem naše autorka, kdyby nepotkala na své cestě Solženicyna, nestala se jednou z mnoha jeho pomocnic a nesledovala, jak se den za dnem rodí jeho zásadní kniha, která měla na naše životy takový vliv?

Tak blízká známost s člověkem, jehož život v těch letech byl nesporným hrdinstvím, musela Annu jistě přimět k vlastní aktivitě a dát její činnosti jasný směr. Podle jejích vlastních slov není náhoda, že vše začalo vzpomínáním na věznice a lágry, fakta a události, které spisovatel vstřebával jako houba, aby je pak jednou dvěma větami nebo podrobným příběhem vřadil do proměnlivé tkáně budoucí knihy. A přece mi více než tříletá známost s Annou Garasjovovou umožnila s jistotou odpovědět: Ano, psala by, i kdyby Solženicyna nikdy nepotkala.

Měla to v povaze: vzpomínat, promýšlet a dělat závěry, vyvracet oficiální lež nebo záměrné zapomnění, bojovat za pravdu, za člověka. A žil v ní dnes už mizející pocit odpovědnosti za památku těch, kteří odešli, odpovědnosti, která vždy charakterizovala ruského člověka, ctícího i ty nejvzdálenější předky a vztahy a důsledně rozšiřujícího seznamy zemřelých i živých pro připomínku modlitbou v chrámu… Pokud jde o Solženicyna, kterého Anna Garsjovová považovala za „zcela výjimečný zjev 20. století“, ten jí prý zůstane v paměti navždy jen jako „dobrý – domácí! – známý, s kterým jsme u večerního čaje nebo u svátečního stolu vedli obyčejné rozhovory“. Takové letmo pronesené přiznání poskytuje jeden z nejdůležitějších klíčů k pochopení pozice autorky memoárů jak v jejích zápiscích, tak v tom, co prožila – to dnes vzácné umění uchovat blízkost a současně zdůraznit odstup, které je člověku dáno do vínku a vybrousí je výchova. Zároveň je to i vyšší stupeň nezávislosti, ponechávající člověku právo na názorovou svobodu, odmítnutí jakékoli autority, ať by se zdála sebevětší.

Pozoruhodná jsou slova, jimiž Anna Garasjovová končí své vzpomínky a která je vhodné zde uvést, protože odrážejí to nejpodstatnější o ní i o jejích pamětech:

„Rodiče nás učili konat dobro, kdykoli to bylo možné, a s tímhle pravidlem jsem prošla celým životem; i v nejtěžších chvílích jsem potkávala lidi, kteří se na mě obraceli s prosbou o pomoc. Měla jsem příležitost prožít skoro celé dvacáté století, vidět triumf svobody, vidět, jak byla svoboda pošlapána a její hesla se stala hesly otroctví horšího, než svět kdy viděl. Žila jsem v nejnelidštější zemi na světě, ale na každém kroku jsem potkávala lidi, kteří utvrzovali mou víru v člověka, ve svobodu osobnosti, v konečné vítězství dobra a spravedlnosti, lidi, kteří obnovovali poraženou důstojnost člověka. A dožila jsem se takových změn, v jaké jsme ještě před deseti lety nemohli ani doufat a které podle nás mohly přijít ne-li za staletí, tedy až za desítky let, kdy už tu nebudeme…“

Nějakou dobu to trvalo, než se mi podařilo přesvědčit Annu Garasjovovou, že její vzpomínky mají nespornou hodnotu, a než jsem od ní dostal svolení, abych na nich pracoval a vydal je. Dala si však jednu kategorickou podmínku: že to smím udělat až po její smrti. Nechci spekulovat o důvodech; její podmínku jsem přijal. V dopisech i během našich občasných setkání se mi Anna Michajlovna snažila co nejvíc odpovídat na otázky, a dokonce doplnit novými zápisky sešity vzpomínek, které mi dala. Události počátku devadesátých let ji naplňovaly novou energií. Říkala, že chce „ještě chvíli žít, aby viděla, kam bude směřovat svoboda, kterou Rusko znovu získalo“. Avšak poslední síly mizely, srdce vypovídalo službu, oči už nedokázaly zaostřit řádky knih, a stále namáhavější bylo přijímat mládež, která se táhla za oběma sestrami, jež byly živým spojením dvou ruských revolucí – té dávné Únorové a té současné, tak dlouho očekávané a nadějné.

Díky tomu, že mi Anna Michajlovna dala plnou moc, abych se v archivu obeznámil s jejím trestním spisem, na jehož hledání bylo třeba více než tří let, se mi podařilo nejen upřesnit faktografickou osnovu této části jejích vzpomínek, ale také objasnit řadu záhadných momentů jak v případu sester Garasjovových, tak v některých doprovodných událostech, například v případu Berty Gandalové, jehož jádro jsem popsal v komentářích. V přílohách jsou uvedeny nejobsáhlejší výpovědi Anny a Taťány Garasjovových z archivních materiálů k případu z roku 1925 (Příloha I) a apelace k vrchnímu prokurátorovi SSSR od Taťány Garasjovové a Alexandra Jelovenka, které zprostředkovávají jádro Majkopského případu z let 1936–1937 (Příloha II).

Zdaleka ne všechna jména a události předcházejících a následujících let však mohly být důkladně prověřeny, zvlášť v části týkající se rjazaňských událostí první čtvrtiny století. Můžeme doufat, že tento problém vyřeší rjazaňští historikové a místní badatelé při přípravě dalšího vydání vzpomínek Anny Garasjovové, jež jsou podle mne nejen významným literárním a lidským dokumentem, ale i zdrojem prvořadé důležitosti pro historii Rjazaně a rjazaňského kraje dvacátého století. Zatím mám možnost poděkovat vědeckému pracovníkovi společnosti Memorial N. V. Petrovovi za laskavé poskytnutí řady biografických informací o funkcionářích OGPU-NKVD využitých v krátkých komentářích.

Když jsem připravoval tyto vzpomínky k vydání, viděl jsem svůj úkol v tom, abych spojil jednotlivé zápisky, našel pro každé dílčí vyprávění odpovídající místo a upřesnil jeho podání podle různých variant, záznamů mých rozhovorů s autorkou a dopisů, a zachoval přitom typický styl projevu a osobitost literárního výrazu autorky. Zdá se mi, že se to podařilo. Když teď vzpomínky Anny Michajlovny Garasjovové znovu pročítám, jako bych zase slyšel její neopakovatelný hlas, viděl, jak při rozhovoru prudce pohazuje hlavou, jak temperamentně jí zasvítí oči, když se jí něco dotkne… Tehdy pomyslně líbám tu krásnou ruku posetou drobnými stařeckými skvrnami, s vystupujícími vlákny modrých žil, a děkuji za život, jejž prožila v naší blízkosti a jehož odlesk teď bude obdarovávat stále nové a nové čtenáře.

Moskva, 1997

28.4.2020