"To je na příbězích to špatné. Někdy se nesplní a někdy je to, co se stane místo toho, ještě horší, než si umíte představit."

To úplně vystihuje mé dojmy napříč tímto druhým dílem, pokračováním Kdysi.
Felixe a Zeldu jsme opustili, když prchali z transportu plného Židů a o fous unikli smrti kulometem.
Tady příběh pokračuje. S trpkou realitou a přibývající temnotou, které už tak není lehké uniknout pomocí pohádek, houstne atmosféra. A to radikálně.
Kdyz čteš dětskou knihu plnou vět... "Postřehnu, že ji z jednoho nehtu teče krev, jak holýma rukama trhala kapradí na Chayin hrob.
...běhá ti mráz po zádech a uvědomíš si důležitost takových kousků, protože nikdy nesmíme zapomenout.
Že je to prázdná fráze? Nemyslím si. Historie lemovaná krví by nesouhlasila.
Je to tedy hlavně o době, o které mám spoustu načteno, ale líp znázorněný přechod dítěte v dospělého jsem nezaznamenala.
A ten konec.... Mám upřímný strach z dalšího dílu.
A pro ty, kteří četli: "Všichni by měli být jako Felix, copak to nachápeš?"