Podobné tituly

Při procházkách po finských městech i městečkách jsem se podivovala na velkým množstvím kadeřnictví. Na jedné ulici jich bylo i pět, šest. Dověděla jsem se, že lidé žijící v severských státech trpí díky dlouhým zimám a tmě depresemi a časté návštěvy kadeřníka berou jako psychoterapii. (Z téhož důvodu je prý finský metal ten nejlepší. Ale to je jiný příběh). Proto jsem si nemohla nechat ujít švédskou Bohyni osudu ze Salonu d´Amour.

Po přečtení názvu i anotace by mohl náhodný čtenář nabýt dojmu, že se jedná o “nějaký ten ženský sladký románek”:

Seznamte se s Angelikou, bohyní osudu, která má už sedm let zavedené kadeřnictví a která se snaží dodat vašemu životu víc, než jen pěkný účes. Ale možná pro samé pomáhání nevidí, že je na obzoru velká láska...

Když sedíte v křesle a ona vás zakryje pláštěm, její první otázka je vždy stejná: Co pro vás mohu udělat? A tím nemyslí jen vaše vlasy. Má na mysli: Co mohu udělat pro váš život? K dispozici má dvě otočné židle a nikdy není náhoda, že vedle vás sedí právě ten, kdo tam sedí...

Osmačtyřicetiletá Angelika je již sedm let bezdětná vdova a stejnou dobu vlastní malé kadeřnictví ve Visby na ostrově Gotland. Mimochodem rodném městě autorky. Pro děj důležitým faktem je, že si podnik pořídila na úvěr, za který ručí nejen svým domkem, ale zaručily se i její dvě sestry, také kadeřnice. Všechny tři jsou považovány na norny - severské sudičky.

Společně s Rickym, který musel opustit “mamahotel” a začít se starat o sebe sám, nejen češe a stříhá, ale snaží se životní cesty svých zákazníků směřovat ke štěstí. Na své vlastní však nehledí. Až jednou ji přímo očaruje neznámý muž. Bohužel v tutéž chvíli se Angelika stane obětí podvodu a zdá se, že přijde nejen o kadeřnictví, ale také o domov. A tu se na scéně objevuje neznámý Sindibád, muž, který “vylovil” lahev s jejím vzkazem…

Láska, přátelství, nevraživost, pomluvy, podvody, stáří, nemoc, smrt, smíření, napětí, něha, touha i pár receptů na švédské speciality. To vše a možná ještě více se vešlo na 370 stránek románu, který přečtete téměř jedním dechem. Snad jen nemusela autorka “vystřílet všechnu munici” v jedné knize. Některé z mnohých osudů by zasloužily více prostoru.

Nejvíce se mi líbila “Sindibádova linka”:

Co myslíš, že je důležité? (Otázka na Sindibáda)
To,co jsem bral jako samozřejmost… v době, kdy jsem ještě žil ve tvém světě. Procházet se bos po pláži s pocitem, že čas je věčný, usnout v náručí toho, koho miluješ, užívat si čerstvě natrhané jahody nebo hrát kubb s přáteli. V mém umírajícím světě litujeme toho, že jsme nevyužili možnosti lásky a přátelství dříve, než nás zatracení přeměnilo na bytosti stínů. Svá těla už dávno nevlastníme. Patří vědě. Můžeme ale cítit fantomovou bolest nebo toužit po doteku. Svět, v němž žiješ, se nazývá svět barev. Tady je sto odstínů jednoty.

Sympatický je i trochu potřeštěný, hodně nepořádný, ale upřímný Ricky. A zcela bezkonkurenční je kapitola s pro mne reminiscenčně-terapeutickými prvky Jím, tedy jsem.