Bez dlouhého rozmyšlení uděluji pět hvězd zatím každé její knize už jen z toho důvodu, že se její postavy (na rozdíl od postav např. paní Třeštíkové) chovají věrohodně, mají své kostlivce, které náležitě rozebírá a především až do poslední stránky člověka zajímá, jak to dopadne jakkoliv je to (pro mě až někdy fyzicky bolestivé) utrpení dočíst knížku až do poslední stránky bez náležitých přestávek. Minimálně jedna hvězdička je i za její nestrannost a nevznášení žádných kategorických soudů nebo vytváření nějakých rozhřešení pro hlavní hrdinku. Prostě někdy něco v životě není možné zpětně posoudit a Hanišová krásně nastiňuje obě varianty, tu ve které se člověk neustále užírá otázkama a honbou za přízraky a pak i tu, kdy dochází k jakému smíření, které klasicky nastane až na poslední stránce a čtenář si musí rozhodnout sám, jakou cestu si hlavní hrdinka ve svém dalším životě zvolí.
***
Myslím, že se snažíš najít smysl v něčem, v čem není."
"Chceš říct, že to, co dělám, tedy že se snažím zjistit, proč mi matka zničila život, je kravina?"
"Nemyslím si, že je tvůj život zničený. Spíš mě napadá, jestli si ho nezničíš tím, že budeš pátrat po něčem, co neexistuje.
" Ale nějakej důvod tam přece musel bejt, proč to udělala."
Snažím se ti vysvětlit, že i kdybys přesně zjistila co k tomu tvoji matku dovedlo, stejně v tom žádný smysl nebude."

Přečetla si knihkupkyně z Brna

Jako doposud všechny knihy od Hanišové se i tato věnuje mateřství. Rekonstrukce se snaží předestřít před čtenářem otázku důvodů, které vedou matku k zabití vlastních dětí. A otázka Proč? provází hlavní hrdinku celým příběhem až do samotného závěru. Hanišová se s tématem vypořádala důstojně a, co je asi pro čtenáře nejpříjemnější, velmi čtivě.
Eliška jako dítě objeví mrtvoly své matky a bratra. Podle všeho Eliščina matka nejdříve zabila svého syna a nakonec zabila i sebe. Co ji k tomuto činu vedlo, nebylo nikdy uspokojivě zodpovězeno a dospělá Eliška chce jen jedno, a to znát odpovědi. A chce to tak moc, že si ani neuvědomuje, jak negativní vliv to má na její současný život.
Hanišová ve svých knihách nikdy nepoužívá jednoznačně uzavřený konec a není tomu jinak i u Rekonstrukce. Protože nakonec je na každém z nás, jestli budeme brát život jako fatalista, a nebo budeme věřit, že máme možnost svobodné volby.