Podobné tituly

(...) Kniha je napsaná ležérně a s vtipem. Je právě tak zdánlivě cynická, unavená a chytrá jako její hlavní hrdina. Současné drama, které se odehrává na ploše pár hodin, se prolíná s porevoluční historií Ruska a vede k jedné úvaze. Jak se stalo, že si ruští voliči neomylně, po pár letech divoké svobody, jejíž odvrácenou stranu Ševeljov nezapírá, opět volí staré pořádky? A proč je nezajímá, že kromě vlastní nesvobody pak jejich stát roznáší utrpení do svého okolí. Ševeljov přitom nepíše o „nich“, těch hloupých a stádních, píše o „nás“, těch hloupých i chytrých, stádních i svobodomyslných. A kdo by si myslel, že jeho úvaha ztrácí platnost na ruské západní hranici, velmi se mýlí.

(...) Michail Ševeljov vrací do soudobé literatury dvě velké otázky klasické ruské literatury: Kdo je vinen a Co dělat? Na dramatickém příběhu, který se odehrává v uplynulém dvacetiletí od první přes druhou čečenskou válku, anexi Krymu a ruskou agresi proti Ukrajině, dokazuje, jak tato tázání jsou snad živější než před dvěma stoletími. Významný ruský novinář (nezapomněl, že v mládí se na pár let se svými rodiči ocitl v Československu, a dodnes je hrdý na to, že se naučil česky) napsal román, když se přesvědčil, že nezávislá publicistika v dnešním Rusku ztrácí pole i vliv. Využil svých zkušeností, neboť byl svědkem všech nedávných ruských válečných agresí v zemích bývalého Sovětského svazu. Líčené drama je ozvěnou teroristických útoků ve Volgodonsku a v Moskvě. Teroristé obsadili u Moskvy kostel s lidmi a Vadik Seredin, vůdce teroristů, požádal svého přítele novináře Pavla Volodina, který ho vysvobodil v Čečensku ze zajetí, aby za ně vyjednával.

(...) Na necelých 170 stranách je situace v Rusku popsána lépe a jasněji než v desítkách monografií, článků či rozhovorů. Z „nového“ Ruska už nezbylo vůbec nic.

Ruský novinář Michail Ševeljov nazval svůj románový debut dráždivě: Nejsem Rus. Prostřednictvím jednoho podivného přátelství v knize nastiňuje ruské dějiny posledních dvou desetiletí a především zmařené naděje restartu Ruska. (...) Ze Ševeljovova románu prýští bezmoc nad stavem ruské mediální krajiny a perzekvované svobody projevu, jejíž součástí je zpytování vlastní viny. Tato tísnivá „dostojevština“ je to, co Vadik neunesl, a proto jeho životní příběh nevyhnutelně musí skončit špatně. Spisovatel Ševeljov sám neví, jak z toho ven, ruského „břemene“ si ale nelze nevšímat, týká se každého s ruským pasem. „Co dělat? Pro začátek se kát – tak jak to dělají Němci více než sedmdesát let. A pak se uvidí,“ říká Ševeljov citovaný v doslovu překladatele Jakuba Šedivého.

(...) Novela se čte jako detektivka, dá se tak dokonce i vnímat. Byla by to ale škoda, protože příběh je spíš nenápadnou učebnicí novodobé ruské historie. Je odpovědí na to, kde se zrodily frustrace a který čin je reakcí na jakou předchozí křivdu. Především je ale průvodcem po konstantách ruského myšlení, vysvětlením toho, proč se co děje – nikoliv však jeho ospravedlněním. Michail Ševeljov je významný ruský novinář. Z rozhovorů s ním vyplývá, že si začal uvědomovat meze své profese a na hlubší otázky se pokusil odpovědět jinou formou. Nejsem Rus je jeho beletristickou prvotinou. Kniha se čte jako dobrá žurnalistická reportáž, je strhující, vypointovaná a sdělná. A v člověku doznívá ještě dlouho po tom, co obrátí poslední stránku.