(...) Před souborem Matka vzala roha, vydaným v závěru loňského roku, zeje, co se týče povídek, v Dutkově tvorbě devítiletá publikační pauza. Jeho autobiografický přístup se přitom za tu dobu nezměnil. Autor se nevypisuje ze svých traumat, může o nich referovat až ve chvílích, kdy je s nimi aspoň částečně vyrovnán. Nebo ještě lépe: psaní je pro něj způsobem, jak se postavit vlastnímu životu. Nehledá útěchu či vysvětlení, on vyzývá osud na zteč. Bije se hrdě, neúnavně – a stejně zase prohrává, vždyť jedinec nemůže proti odlidštěné mašinerii totalitního bezčasí nikdy obstát. Ten souboj je ale velkolepý. Jako by sem zaválo něco ze starověké antiky.

(...) Po nelítostně realistickém obrazu padesátých let v povídkách Staženi z kůže ze tmy vycházíme nabízí nyní Dutka poetický, byť společensky kritický obraz dětské duše snažící se pochopit, co se vlastně stalo. Ve vzpomínkách si kreslí postavy obklopující maminku, které jí pomáhaly situaci přežít a najít nový smysl života, byť na druhém konci světa. Stejně tak nabízí pohled na kaleidoskop poválečných figur, z nichž každá má svou tvář i minulost. Matka vzala roha se svou literární úrovní řadí k předcházejícím Dutkovým prózám, v nichž se inspiroval vlastními osudy. Dokázal je však zpracovat nikoli reportážně či životopisně, ale navýsost uměleckým způsobem.