Podobné tituly

Ačkoliv v jiných částech Evropy německý spisovatel Wilhelm Genazino (1943) patří už léta k uznávaným a populárním autorům, pro český knižní trh byl objeven teprve nedávno a to prostřednictvím zatím své nejúspěšnější knihy Deštník pro tento den (vydala Mladá fronta v překladu Petra Štědroně). Genazinova literární dráha přitom začala už v 70. letech, kdy se rozhodl opustit práci novináře a plně se věnovat psaní. Pro české čtenáře dosud neznámý autor tak má na svém kontě už mnohá literární cenění a už více než tři desítky literárních prací přičemž plnou polovinu jeho dosavadního díla tvoří romány.
Deštník pro tento den je v prvé řadě třeba představit jako práci, do které Genazino vpletl postoje a postřehy, které pramení z jeho skeptického pohledu na současný stav kultury a společnosti.
Navenek je to samozřejmě klasický příběh muže beze jména, mírně podivínského a patřičně životem znechuceného, bývalého žurnalisty na prahu padesátky, který se živí testováním bot. Tento moderní mix dona Quijota, Haňťi, Knulpa ale svým způsobem také Winstona Smitha nejraději tráví dny potloukáním se po městě. K tomu má ostatně i pádný důvod – ač někdejší novinář, je plně spokojený s tím, že si vydělává peníze prostým testováním luxusních bot. To se mu jeví jako ideální způsob obstarávání si peněz – činnost poskytuje svobodu a zároveň nevyžaduje dokazovat něco sobě ani jiným. Testování nových bot je ale přesto jen polovičním důvodem mužova těkavého procházení. Hlavním důvod je v tom, že ony potulky činí život mnohem snesitelnějším a svobodnějším a dny se tak zároveň mohou plnit úvahami a myšlenkami, které tak ráda plodí peripetie a bytí v pohybu.
Procházky městem kromě rozjímání také umožňují být přítomen rozličným dějům – muž sám jako pohyblivý prvek pozoruje, je pozorován, míjí a je míjen, potkává a je potkáván. Ulice pro něj představuje téměř důležitější prostor, než vlastní domov, který po odchodu přítelkyně nedokáže vzbuzovat podobné uspokojení. Denní potulky čas od času proloží nezávaznou milostnou eskapádou, na tomto poli však nic nepožaduje, nic nenabízí a milenky bývalé i současné se tak nějak mísí až slévají v jedno. Genazinův muž beze jména si neklade vysoké cíle. Spíše naopak - jeho cílem je raději už nemít cíl žádný. Či mít takový, který mu není nikým vnucován. Nechce se proto účastnit dennodenních bitev o prestiž, slávu, dokonce ani o peníze. Nechce být napojen na dav, nechce považovat umělý život za skutečný, nechce být regulován.
Zlomu ve svém životním stylu je ale hrdina přece jen vystaven. A to v momentě, kdy je jeho příjem za testování polobotek výrobcem výrazně omezen. Přesto to však nemá hrdina k tomu, aby se obával co bude dál a něco výraznějšího podnikl. Jeho další kroky jsou tedy víceméně dílem shody okolností a náhod, které mu sice nakonec opatří lepší existenci, ale otázka je, zda také šťastnější.
Navzdory tomu je to však právě spíše ona procházka, potulování se – co je vlastně nejdůležitějším prvkem příběhu. Ne aktér, ale samotný akt vydávání se mimo domov, který Genazino prezentuje jako důležitý prostředek boje proti čemusi neviditelnému, jako formu minimálního úniku před veřejným zájmem a tím, co je člověku vnucováno. Toto velké téma procházky jako důležitého kulturního počinu autor ostatně neopustil a využil jej i ve své dosud nejnovější knize, která letos vyšla v němčině – Tarzan am Main, Spaziergänge in der Mitte Deutschlands. Snad se jí dočkáme brzy i v českém jazyce.