Podobné tituly

Nechovejte se tu jako doma, příteli – citace a poznámky ke knížce esejů Milana Kundery

Část první: Kdo je to romanopisec

„Už dávno jsem pochopil mládí jako lyrický věk, čímž míním věk, kdy člověk soustředěný téměř výhradně na sebe sama je neschopen vidět, pochopit a pronikavě soudit okolní svět.“ (str. 10)
/lyrický básník tvoří pouze portrét sebe sama, i když mluví o vnějších věcech, neí schopen vidět a hodnotit okolní svět – Kundera ví, že je to schematické vidění, ale jako schéma je přijímá/

„Anti-lyrická konverze je základní zkušeností v romanopiscově běhu života; poodstoupiv od sebe sama, vidí se náhle z dálky a je udiven, že není tím, za koho se měl. Po této zkušenosti bude už napořád vědět, že žádný člověk není tím, za kterého se má, že toto nedorozumění je všeobecné, základní, a že vrhá na lidi (například na Frédérica stojícího před zrcadlem) něžný svit komična.“ (str. 14)
/komičnost autor spatřuje v planých a marnivých gestech a ve vzhlížení se literárních postav v sobě sama, uvádí příklady z Paní Bovaryové Gustava Flauberta/

„Podoben ženě, která se nalící před před první milostnou schůzkou, svět, když k nám přibíhá ve chvíli našeho zrození, je napudrován, namaskován, pre-interpretován. A nejsou to jen konformisté, kdo se tím dají ošálit; rebelové, dychtiví oponovat všemu a všem, si neuvědomují, do jaké míry i oni jsou poslušni; rebelují se jen proti tomu, co je interpretováno (pre-interpretováno) jako hodné revolty.“ (str. 15)
/autor se staví do opozice proti (pre)interpretacím světa, jako první tuto oponu strhl Cervantes, což je pro Kunderu první znak totožnosti umění románu – „Magická opona upletená z legend byla zavěšena před světem. Cervantes poslal Dona Quijota na cestu a roztrhl oponu. Svět se otevřel před bludným rytířem ve vší komické nahotě své prózy“(str. 15)/

„Každý román vytvořený s opravdovou vášní aspiruje docela přirozeně na trvalost své estetické hodnoty, jinými slovy, aspiruje na hodnotu schopnou přežít autora. Psát román bez této ctižádosti je cynismus: neboť jestliže průměrně schopný instalatér je užitečný, romanopisec, který vyrábí vědomě knihy, které jsou pomíjivé, průměrné, konvenční, tedy neužitečné, tedy přebytečné, tedy škodlivé, je hodný opovržení. To je prokletí romanopisce: jeho poctivost je připoutána k hanebnému kůlu jeho megalomanie.“ (str. 17)
/sláva její vztah k hodnotám tvořeného díla; ošidný vztah, protože čím víc romanopisec touží po věčné slávě, tím poctivější je ve tvoření/

„A já sám jsem ostatně ztratil až dosti pozdě privilegium této krásné neznalosti, když jsem se jednoho dne dozvěděl, že postava Albertiny byla inspirována mužem, do něhož byl Proust zamilován.
Ale co je mi po tom! Inspirována tím nebo tamtou, Albertina je

je Albertina a basta! Román je plodem alchymie, která přetváří ženu v

muže, muže v ženu, bláto ve zlato, anekdotu v drama! (……..)

Nic naplat; mohu nadále považovat Albertinu za ženu ze všech

nejčarovnější, od chvíle, kdy jsem uslyšel, že jejím modelem byl muž, tato

zbytečná ifnormace se zahnízdila v mé hlavě jako virus poslaný do

kompjútru.“(str. 18 – 19)

/Kundera si stěžuje na vyzrazení tajemství o své oblíbené ženské postavě z Proustova románu, postava pro něj byla zabita; romanopisec nechce chránit sebe, ale především své postavy/

„“….každý čtenář, když čte, je vlastním čtenářem sebe sama. Román nabízí čtenáři, aby mu umožnil objevit to, co by jinak sám v sobě nikdy neuviděl.“(str. 20)
/Proust definuje smysl románového umění v kontrastu k lyrickému básnictví, které je přesně opačně dle Kundery zobrazením vnitřního světa autora navenek – pro mě osobně i lyrického básnění, tedy umění vůbec/

„Půjdu ještě dál: dílo je, co romanopisec uzná za hodnotu ve chvíli bilancování. Neboť život je krátký, četba je dlouhá a literatura se sebevraždí svou zešílevší plodivostí. Počínaje sám sebou, každý romanopisec by měl vyřadit všechno, co je druhořadé, hlásat pro sebe i pro jiné morálku postatného! (str. 21)
/autor brojí proti mnoha badatelům, kteří hromadí vše, čeho se autor jen dotkl, a pak ty „spisy z odpadkového koše“ publikují jako „kritické vydání“/

Nechovejte se v mém díle jako ve své ložnici! Protože co autor vytvořil, nepatří ani jeho otci, ani jeho matce, ani jeho národu, ani lidstvu, to patří jen jemu samému, může to publikovat, kdy chce a jestli chce, může to měnit, opravovat, prodlužovat, zkracovat, hodit do mísy a spláchnout, aniž by měl sebemenší povinnost komukoli cokoli vysvětlovat. (str. 24)
/postoj, který se v druhé části trochu změní, když z Kundery-spisovatele v tomto případě se stane Kundera-čtenář Kafkových románů, který by i udělal výjimku a nádherné romány by dle Kafkova testamentu nezničil/

Zrod umění románu byl spojen se vznikem vědomí autorského práva a s jeho vášnivou obhajobou. Romanopisec a jeho dílo jsou „jedno a totéž“; autor je jediný pán svého díla; on je své dílo. (str. 26)
/Kundera mluví o Cervantesovi jako o prvním romanopisci, postavil se totiž za své dílo když Ramón Gómez de Avellaneda publikoval svůj druhý díl Quijota namísto Cervantese samotného: „“Jen pro mne samotného se narodil Don Quijote a já pro něho. Uměl jednat a já psát. On a já jsme jedno a totéž.““(str. 25)/



Část druhá: Nechovejte se tu jako doma, příteli



„Nechovejte se tu jako doma, příteli, já jsem vám přece nikdy neřekl: Tady máte mou partituru a dělejte si s ní, co se vám zlíbí“ (str. 32)
Nezadatelné právo autora na své dílo a úpravy v něm, Kundera kromě Stravinského kontra Ansermeta mluví též o Kovařovicovy změny v Janáčkových partiturách nebo v rozhodnutí Maxe Broda publikovat každé slovo z Kafkova koše, bez autorské publikační intence……

„Kovařovicovy retuše tím, že udělaly operu trochu konvenčnější, podílely se na jejím úspěchu“ (str. 37)
nevyžaduje, myslím, komentář

„Nikdy nebudu dostatečně opakovat: hodnota a smysl díla mohou být plně doceněny jen ve velkém internacionálním kontextu.“ (str. 39)
Kundera se k tématu vrátí v eseji několikrát, hlavně pokud se týká Kafky, který byl Brodem nechtěně vsazen do minimálního kontextu svých intimních vztahů. Jiný je kontext Janáčkův a Brodova obhajoba v rámci omezeného kontextu – viz následující citace. Další kontext je Gombrowiczův: byl objeven později, než Sartre, který existencialismus do románu vsadil nudně, na rozdíl od Gombrowiczova humorismu

„Maxi, Maxi! Jaká chyba utíkat hrát na soupeřovo hřiště! Tam najdeš jen nepřátelské publikum, jen zaprodané soudce! Brod nevyužil svého postavení Ne-Čecha, aby přemístil Janáčka do velkého kosmopolitního kontextu evropské hudby, jediného kontextu, v němž mohl být hájen a pochopen; uzavřel ho do nacionálního horizontu, oddělil od moderní hudby a zpečetil tak jeho izolaci. První výklady se přilepí k dílu a je pak hrozně těžké se jich zbavit.“ (str. 44)
nevyžaduje komentář, následující citace vše vysvětluje

„Brod rozuměl kubismu stejně málo, jako rozuměl Kafkovi a Janáčkovi. Dělal všechno, aby je vysvobodil z jejich společenské izolace, a stvrzoval přitom jejich izolaci estetickou.“ (str. 45)
Buďme alespoň rádi za to, co Brod pro oba autory ve své době udělal, vždyť mluvil o dvou téměř outsiderech! Kundera má pravdu, ale je v tomto ohledu přehnaně kritický, klade na Broda vinu, která je celkem pochopitelná.

„Říká se také: chtít zničit své vlastní dílo je patologické gesto. V tom případě neuposlechnout vůli Kafky-ničitele je projev věrnosti Kafkovi-tvůrci.“ (str. 50)
Jak vidí Kundera situaci tvůrce a jeho dědiců, téma, ke kterému se ještě několikrát vrátí, hlavně v závěru eseje

„Jedna ze základních situací přechodu do dospělého věku, jeden z prvních konfliktů s rodiči, je vyžadování zvláštní zásuvky obdařené klíčem; do dospělého věku se vstupuje revoltou studu. Stará revoluční utopie, fašistická či komunistická: život bez tajemství, kde veřejné a soukromé je jedno a totéž. Surrealistický sen drahý André Bretonovi: skleněný dům, dům bez záclon, kde člověk žije na očích všech. Ach, kráso průhlednosti! Jediná úspěšná realizace toho snu: společnost totálně kontrolovaná policií.“ (str. 52)
Nádherné věty a pravdivé, autor myslí především na odposlechy a jejich zneužití komunistickou mocí – viz další citace, o zveřejnění soukromých rozhovoru Antonín Procházka a Václav Černý

„….skutečný skandál nebyla dovolená Procházkova slova, ale znásilnění jeho života; uvědomovali si jako v šoku, že soukromý a veřejný život jsou dva světy podstatně odlišné a že respekt pro tuto odlišnost je podmínka sine qua non , aby člověk mohl žít jako svobodný člověk;“ (str. 54)
nevyžaduje komentář

„….že zveřejňování intimity druhého člověka, od chvíle kdy se stane zvykem a právem, nám dává vstoupit do epochy, kdy je ve hře přežití či zmizení individua“ (str. 55)
autor ve svých esejích vztahuje spíše na umělecký svět a autorský svět – často uvádí příklad Kafky, jehož intimita zveřejněním papírů z koše byla narušena

„Pro mého Islanďana přátelství znamená něco jiného: být strážcem u dveří, za nimiž přítel skrývá své soukromí; být tím, kdo nikdy neotevře ty dveře; kdo nikomu nedovolí je otevřít.“ (str. 56)
jako protipól pojetí přítele, který zná každé tajemství druhého, vztaženo spíše opět na sféru autorství a posmrtného dědictví

„Tato transformace člověka ze subjektu v objekt je prožívána jako stud“
není co dodat, formulka, ve které je vše k tomuto tématu ztráty individuality

„A přece, i když byl Sainte-Beuve „obklopen všemi dostupnými informacemi“, nedokázal objevit žádného z velkých autorů svého století, ani Balzaca, ani Stendhala, ani Flauberta, ani Baudelaira; tím, že se upřel na jejich život, minul fatálně jejich dílo, protože, říká Proust, „kniha je produktem jiného já než toho, které vychází najevo v našich zvyklostech, ve společnosti, v našich neřestech; „spisovatelské já se vyjevuje jenom v knihách““.(str. 62)
střet dvou odlišných pohledů na význam autorovy životní dráhy na výsledné umělecké dílo, Proustův postoj je mi bližší, i když v tomto směru nelze považovat za pravdivý ani jeden z extrémních postojů, pravda bude asi někde mezi nimi

„Už Brod proklamoval „fanatický obdiv“, který chová pro každé Kafkovo slovo. Vydavatelé Kafkova díla projevují stejný absolutní obdiv pro všechno, čeho se jejich autor dotkl. Ale je třeba rozumět tajemství absolutního obdivu: je to zároveň absolutní popření autorovy estetické vůle. Protože estetická vůle se neprojevuje jen tím, co autor napsal, ale též tím, co potlačil. Potlačit odstavec si vyžaduje od autora ještě víc talentu, náročnosti, tvůrčí síly než ho napsat. Vydat to, co autor potlačil, znamená stejné násilí spáchané na autorovi jako cenzurovat to, co se rozhodl ponechat.“ (str. 64 – 65)

můžeme směle pokládat za základní teze Kunderova postoje ke Kafkovu dílu a vydávání všech papírů z koše tohoto autora

„A přece, bez autorovy prestiže a bez jeho práv by byl veliký vzmach evropského umění v posledních staletích nemyslitelný a s ním i největší sláva Evropy.“ (str. 69)
Kundera ve své eseji popisuje rozhořčení Cervantese, kterého předběhl Avellaneda a publikoval druhý díl Quijota, Cervantes si Quijota přivlastňuje jako své dítě, jde o první viditelný příklad uplatňování autorských práv.

„V tomto novém ovzduší ti, kteří narušují morální práva autorů (adaptátoři románů; prohrabávači odpadkových košů, kteří se zmocnili takzvaných kritických vydání velikých mrtvých; reklama, která rozpouští tisíciletý umělecký odkaz ve svých růžových hlenech; časopisy, které publikují bez dovolení, co se jim zlíbí; producenti intervenující do tvůrčí práce filmařů; režiséři, kteří zacházejí s texty s takovou svobodou, že jen blázen může dnes ještě psát pro divadlo; a tak dál) setkají se v případě konfliktu se shovívavostí veřejného mínění, zatímco autor dožadující se svých práv riskuje, že zůstane bez sympatií veřejnosti a s právní podporou spíš rozpačitou, neboť ani strážci zákona nejsou necitliví vůči času.“ (str. 71)
autor všemožně bojuje za práva autorů, i tím, že odhaluje zákoutí autorství, teď se opírá i o moderní společnost; některé obraty, jako „růžové hleny“ jsou obzvlášt trefné a půvabné; autor má právo na realizaci své estetické vůle i po smrti, Kundera uvádí Becketta a Stravinského jako autory, kteří se snažili sami o interpretaci vlastních děl, aby zabránili interpretačním posunům při jejich uvádění

„S Kafkovským „testamentem“ se narodila velká legenda svatého Kafky-Garty a s ní i malá legenda jeho proroka Broda, který s patetickou poctivostí zveřejnil poslední vůli přítelovu, vyznav se zároveň, proč se rozhodl ve jménu velkých zásad („vyššího a nenahraditelného dobra“) svého přítele neuposlechnout……..A tak Brod ve svém neuposlechnutí mrtvého přítele vytvořil příklad k následování; právní precedent pro ty, kdo chtějí pominout poslední vůli autora anebo zveřejňovat jeho nejintimnější tajemství“ (str. 75)
není co dodat, vztahuje se k předchozím poznámkám a citacím, nově je zde o legendě o Kafkovi a jeho vykonavateli poslední vůle Brodovi

„Ne, nemohl bych uposlechnout, dogmaticky a doslova, Kafkovy instrukce. Nezničil bych ty romány…….Ale považoval bych to za neposlušnost (neposlušnost přísně omezenou na ty tři romány) za výjimku, které jsem se dopustil na svou vlastní odpovědnost, na své vlastní morální riziko, výjimku, které jsem se dopustil jako ten, kdo přestupuje zákon, nikoli jako ten, kdo ho zneuznává a popírá.“ (str. 76)
Kundera upřesňuje svůj pohled na důsledné vykonání autorovy vůle, pokud by on sám měl zničit jedny z nejlepších románů 20. stol., byť nedokončené a nevydané

„Je to tak snadné neuposlechnout mrtvého. Jestliže se přesto někdy podrobíme jeho vůli, není to ze strachu, z donucení, ale proto, že ho máme rádi a odmítáme ho považovat za mrtvého. Když starý vesničan prosil v agonii syna, aby neskácel starou hrušeň před oknem, hrušeň nebude skácena, dokud syn bude vzpomínat s láskou na svého otce.“ (str. 78)