Vaculíkovou sekyrou všednosti proti kolektivní paměti
Ostatní , 24.7.2008
(...) Autor a text tvoří jednotu, lhostejno která z této dvojice má převahu. Vaculíkovo svižné a přirozeně působící vyprávění má za sebou velmi propracovanou kompoziční práci. Motivy, které jsou používány jakoby mimochodem, mají své důležité místo v celkovém vyznění Vaculíkova díla. Hodnocení:70 %
Asi neumím zcela ocenit styl psaní L. Vaculíka, Sekyrou jsem se navzdory svému obvylému čtenářskému tempu prokousávala poměrně dlouho, po 60ti stránkách už jsem se, naštěstí, úspěšně začetla a přivykla naprosté rozházenosti děje. Ne, že bych zrovna po každé próze vyžadovala chronologickou kompozici, to vůbec ne, jen mi asi osobitý styl autora nějak "nebodl". Každopádně se jedná o zajímavé dílo, především pro mě jasně vyjádřenou ideu poukazující na mezilidské vztahy (především ty rodinné; otec + syn), zasazenou navíc do nepříjemného období komunistického Československa.
Vaculíkova (téměř) první kniha a přitom takové skvostné a vyzrálé dílo! Vypravěč, novinář, v němž tušíme samotného Vaculíka, jede za svým bratrem řidičem a cestou skáče v časech i místech. Ale většinou se pohybuje v rodném Valašsku v dětství i době kolektivizace, či v současných (šedesátých) letech. Věty plynou přirozeně a svěže jak potůčky, že člověka baví i popisné pasáže. Valašské nářečí používá Vaculík tak akorát, jako rozinky do vánočky. Vztah k přírodě, kraji, rodině a otci zvlášť se tu navzájem prolínají. "Nechodil do chrámu, měl ale živelnou potřebu prožít velebnost a chór, kde tedy? Budu hledět k našim horám, které nezabíjejí, lesy vítají člověka..." "Kdo nevplyne do ducha kraje, ten mu nedá ani svou myšlenku, nedobude jej a neubrání si ho, jenom vzteky všecko zničí a stejně zdechne hladem". Přirozenost přírody a starých sedláckých pravd kontrastuje s průmyslovou krajinou, městem a životem ve lži a ústupcích komunistickému bludu. "Jen nepatrně jsem se každého dne odchýlil, a jsem o celý život jinde". "To je vlastně celý ten český vynález: zterorizovat se tak demokraticky, až nemáš na koho udělat atentát".
Ke knize jsem se dostala jen proto, že mi z ní byl zadán vysokoškolský referát. Nedočetla bych ji do konce, kdybych nemusela. Sympatizovala jsem s Vaculíkovým jazykem, jsem totiž také z Moravy. Jinak mě ale kniha nezaujala. Vaculíkův další román Morčata je mnohem lepší.
Přemýšleje nad tímto svazkem nemohu se vyhnout okouzlení Vaculíkovým jazykem, myšlením i názory, v jejichž trefnosti se potkává říznost Thomase Bernharda s jemnou ironií Guntera Grasse stran formy. Podivuhodná kniha, v níž archaismy kloubí se s moderně stavěnými větami, někdy shádlouhými jindy kratičkými, až úsečnými. Nápadité a vynelézavé.
Jediná nevýhoda tohoto svazku jest taková, že něco podobného již nikdy nevznikne.
