Tisíce slov...a už žádná další, zemřel Ludvík Vaculík

Tomáš Weiss

Když jsem zhruba před 14 dny upozorňoval na OKU na novou Vaculíkovu knihu, věděl jsem, že prodělal infarkt a že se mu devadesátka začala nepříjemně připomínat. Nakonec zemřel jeden z nejangažovanějších poválečných spisovatelů (KSČ, kritické vystoupení na Sjezdu spisovatelů 1967, 2000 slov, Charta 77, samizdat Edice Petlice, Poslední slovo Lidových novin) právě v době konání prvního novodobého spisovatelského sjezdu.

A tohle napsal Ludvík Vaculík k právě vydané další sbírce jeho textů Další tisíce:

"Kdysi jeden častý pisatel článků, úvah a výzev se zřekl povýšené pozice apelů a prohlášení a nazval svůj nový projev k veřejnosti Dva tisíce slov. Naschvál, aby to prostě byla jen slova, jejichž smysl každý ať si najde po svém. To působilo na tom jarmarku velkých projevů jako trhák. A potom už svá další slova ani nepočítal. Skoro přestal vědět, o čem jsou. Měl ale pečlivého vydavatele, jenž nikdy neztratil přehled, o čem jeho autor píše. Pro své čtenáře sestavuje nakladatel Atlantis pořád platný přehled o jeho činech, přičemž ovšem nemůže předvídat všecky následky. Někdy je to něco, někdy skoro nic...."

a ještě ukázka z typické vaculíkovštiny:

Je to neštěstí mít organizaci a úřady na ochranu zdraví, přírody a stavebních památek, místo toho aby všude byli lidé, v jejichž každém rozhodování by úvaha o celku světa byla už zahrnuta. V roztržené odpovědnosti vždycky vyhrají lidé, jejichž myšlení je zkřiveno obchodem a ziskem, opičením a módou, prestižním pudem a strachem o místo... Takoví třeba i přijmou pěkný zákon, ale budou z něho pak ukrajovat, kde to půjde. Rozhrňte dneska zeleň některé tzv. chráněné krajinné oblasti či národního parku: co v ní najdete jak slimáky v trávě? Papaláše a lampasáky, kteří tu okolní zkázu organizují. Slyším-li slovo - já tu asociaci risknu - slyším-li slovo ochrana přírody, vrhám se do křoví a lámu si klacek!

Vedl jsem své přátele na brumovský hrad. Vyjda ze zatáčky nad pivovarem, ostal jsem jak praštěný: podél rybníků železných parkový plot. Nemohl jsem to hned ani přijmout do zraku. Hráze rybníků vždy tu byly přicloněny lesem, ale i jistou tabulkou: každý věděl, že z té vody pivovar vaří, přečetl si, že vstup na hráze je zakázán, vstoupil na hráz..., ale smysl zákazu skoro každý cítil: nemočil do vody, nekoupal se v ní, nepustil do ní krávy. Bylo to jedno z nejlepších míst Brumova, cíl svátečních špacírů, kousek dávnější panské romantiky, jejímuž kouzlu byl vystaven rolník vedoucí tudy kravský potah i jeho žena pádící za ním s hráběmi a uzlem jídla sušit seno na Hlaváči. Dověděl jsem se, že tu byl nařízen dokonce třímetrový plot, se špicemi ven zahnutými a ostnatým drátem navrchu, ale národní výbor to usmlouval takto. A důvody plotu? Aby tam někdo například nehodil zdechlinu, aby si tu
traktoriské například nemyli stroje... Teda lidé nejnižšího druhu, jací jsou tu snad tři - nebo třicet? -, právě zřídili pro tři tisíce ostatních další plot.

Být tak pánem na Brumově! Dal bych to zařídit spravedlivěji i laciněji! Dal bych takové lidi přivléct na hrad a vysázet jim pětadvacet ran holí. Je to zastaralé? Tak bych si tu, ano já bych si tu zřídil takový výzkumák: přiváděli by mi sem takové lidi z celého bývalého brumovského dominia a já bych zkoumal, kolik ran holí pomáhá.

(ukázka z fejetonu Čí je svět?, publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 6, červen 1984.)

8.6.2015