První část trilogie Milénium Stiega Larssona je víc než jen napínavou detektivkou. Je to obraz společnosti, která si spokojeně medí u svých klávesnic a všechno ví. A přitom někde docela nedaleko tečou do kanálu slzy, nebo také krev. Až bude Mikael Blomkvist znát konec příběhu, do kterého právě dobrovolně vstoupil, bude už pozdě chtít něco vracet. A možná i ten nejzvídavější člověk by raději v případu rodiny Vangerů zůstal v blažené nevědomosti. I kdyby ten zvídavý člověk byl zrovna novinář.

(...) Larsson navazuje na narativní postupy skandinávské literatury, jež lze označit za klasické. Čtenář může v jeho díle postřehnout, jak se ze všech sil snaží překročit kategorii zábavního žánru. Píše sice detektivku, ale zároveň prozkoumává společenské vztahy v postmoderní společnosti. Polemizuje se současným pojetím morálky či etiky a současně zvažuje, jakou míru zodpovědnosti by měl člověk mít vůči druhým i sobě samému. (...) Téma násilí na ženách se přitom prolíná každou kapitolou. Vzniká obžaloba společnosti postižené slepotou. Na pozadí klidných dní se odehrávají zvěrstva nejhoršího kalibru. Část z nich navíc deformovaným způsobem odkazuje k bibli. Larsson zpracoval konvenční námět, ale přinesl nové postřehy. Kniha rozhodně stojí za přečtení.