Knihu Co tvrdí Molero psal Dinis Machado s přestávkami skoro dva roky. Začal s ní až po „Karafiátové revoluci“ z dubna 1974, ač předběžný nástin, základní idea románu existovala, už když vznikaly Machadovy detektivky. Než se odvážil nabídnout text vydavateli, přečetl ho doma kamarádům z neliterární sféry. Reakce byly veskrze povzbudivé, ba přímo nadšené, plné obdivu.

„Připlula jedna eskadra,“ pravil Austin, „a ti, kterým se pro to jejich come on sem, come on tam říkalo kamoňáci, obsadili město. Celé ho svými stejnokroji přebarvili na bílo. Pár z nich se pustilo po ulici nahoru, prošli kolem Zpátky ni krok, ti si na důkaz opovržení odplivli na zem, Zuca šel za nimi s nataženou rukou, palec třel o ukazováček, hej, kamoňáku, money, money, jeden kamoňák vyhodil hrst mincí do vzduchu a místní drobotina se o ně porvala.“

Název románu Dinise Machada by docela dobře mohl místo tečky končit otazníkem. Ve čtenářově hlavě se otázky rojí od samého začátku, tedy od okamžiku, kdy se naprosto bez varování, bez jakéhokoliv nápomocného úvodu ocitne v místnosti, snad pracovně, kanceláři. A není tam sám. Slyší hlasy dvou mužů. Jeden, jakýsi Austin, mluví skoro pořád. Co je zač?

(...) V románu Co tvrdí Molero jde pak o rozhovor Austina a Mistera DeLuxe, kteří předčítají Molerovu zprávu o životě "chlapce" a následně ji glosují. Sloveso tvrdit tedy neoznačuje nějaké sveřepé trvání si na svém, ale daleko více znejistění toho, co se říká, upozornění na subjektivitu předkládaných názorů a informací. (...) Co tvrdí Molero tedy předstírá, že zůstává nízko, v pouhém vedení řečí, ovšem vpravdě jde o vysokou literární hru, jejímž jediným důvodem je právě samotný průběh hry mezi autorem a čtenářem. Základní je motiv tajemství, ale všichni zúčastnění od začátku tuší, že se s koncem románu nerozplyne. V románu Co tvrdí Molero tak vše souvisí se vším – nízké s vysokým, intimní s veřejným, konkrétní s anonymním a tetování Myšáka Mickeyho s odkazy k Paní Bovaryové.

V češtině poprvé vychází důležitý portugalský román Co tvrdí Molero. Jeho autor Dinis Machado může být pro české čtenáře příjemným překvapením. Kniha se totiž poetikou, jež směšuje banalitu se vznešeností velejemné literatury, podobá prózám Bohumila Hrabala.