Podobné tituly

Mark Fisher: „Kapitalistický realismus“

112 stran, přel. Radovan Baroš, Rybka Publishers, Praha 2010

„Zkušenost nás poučila, že autoritářská omezení, která jsou všude kolem nás, mohou být zaváděna v rámci politické struktury, která formálně zůstává demokracií. Na tento vývoj nás připravila „válka proti terorismu“: normalizace krize vytváří situaci, ve které se zrušení protikrizových opatření, původně přijatých jako reakce na mimořádnou situaci, stává nemyslitelným (skončí tato válka někdy?).“ (str. 10)

„Jak uvádějí Marx a Engels v Komunistickém manifestu: „(Kapitál) utopil v ledové vodě sobecké vypočítavosti posvátnou bázeň náboženského vytržení, rytířského nadšení a bosácké sentimentality. Proměnil osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetných propůjčených a řádně nabytých svobod postavil jedinou bezohledně chladnou svobodu obchodu. Zkrátka, vykořisťování zastřené náboženskými a politickými iluzemi nahradil vykořisťováním otevřeným, nestoudným, přímým a bezcitným.““ (str. 13)

„Mezi Nietzscheovy nejproročtější texty patří ty, ve kterých popisuje „přesycenost (přítomného) věku historií“. „Ta vede k nebezpečnému ironickému odstupu vůči sobě samému,“ uvádí v Nečasových úvahách, „a následně k ještě nebezpečnějšímu cynismu“, v němž „kosmopolitní manýry“ a blazeovaný divácký odstup zaujmou místo angažovanosti a spoluzodpovědnosti.“ (str. 16)

„Dnes však k zpětné asimilaci podnětů, které původně mohly disponovat subverzivním potenciálem, již nedochází; namísto toho jsme svědky jakési pre-asimilace či pre-integrace: naše tužby, aspirace a naděje jsou již dopředu formovány kapitalistickou kulturou.“ (str. 19)

„Úlohou kapitalistické ideologie není explicitně se něčeho zastávat, za něco bojovat, jak to dělá propaganda, ale maskovat skutečnost, že se kapitál při svém fungování obejde bez jakékoli subjektivně zakoušené víry. Fašismus nebo stalinismus si bez propagandy nelze představit – kapitalismus ale může fungovat naprosto bez problémů a v mnoha ohledech dokonce i lépe, když ho nikdo explicitně neobhajuje.“ (str. 24)

„Kapitalistický realismus může být ohrožen, jen když se ukáže, že je v nějakém ohledu nekonzistentní nebo neudržitelný; jinými slovy, pokud se ukáže, že jeho proklamovaný „realismus“ ve skutečnosti žádným realismem není.“ (str. 29)

„“Princip reality,“ píše Zupančičová, „není nějakou přirozenou kategorií reflektující skutečné uspořádání věcí… Princip reality samotný je ideologicky zprostředkovaný; dokonce by se dalo tvrdit, že je tou nejvyšší formou ideologie, ideologií, která samu sebe vydává za empirickou skutečnost či za (biologickou, ekonomickou) nutnost (kterou máme tendenci vnímat jako neideologickou). Právě zde bychom měli být vůči působení ideologie nejvnímavější.““ (str. 30)

„Panuje rozšířený pocit, že „něco schází“ – nedostává se však poznání, že k tomu záhadnému, chybějícímu pocitu potěšení lze dospět toliko „mimo princip slasti“. (o depresivní hedonii britské mládeže, str. 35)

„Důsledkem tohoto napojení na zábavní matrix je těkavá, neklidná interpasivita, neschopnost soustředit se nebo zaměřit na něco svou pozornost. Neschopnost studentů spojit si nynější nepozornost s budoucím neúspěchem, jejich neschopnost syntetizovat čas do nějaké souvislé vyprávěcí linie, jsou příznakem něčeho hlubšího než jen absence motivace.“ (str. 38)

„Dělníka, který mechanicky opakuje stále stejný úkon pod přísným dohledem mistra, nahradila flexibilní pracovní síla, která nemá mnohdy pevnou pracovní dobu, jasně definované povinnosti a namísto pracovní smlouvy na dobu neurčitou disponuje jen krátkodobým úvazkem a která si de facto sama ze své vlastní iniciativy vymýšlí stále efektivnější a dokonalejší způsoby svého zotročení.“ (poznámka překladatele pod čarou o postfordismu, str. 43)

„Klíčové hodnoty, na nichž spočívá rodinný život, spolehlivost, důvěra, oddanost, jsou přesně těmi hodnotami, které se v novém kapitalismu staly anachronismem.“ (str. 48)

„Abyste mohl efektivně fungovat jako komponent jakékoli ad hoc produkce, musíte si vypěstovat schopnost reagovat na nepředvídatelné události, musíte se naučit žít v podmínkách, kde vládne totální nestabilita nebo také, jak zní ošklivý neologismus doby – „prekarieta“. Období práce střídají období nezaměstnanosti. Zpravidla přecházíte z jednoho krátkodobého úvazku za druhým, aniž byste si byli schopni naplánovat jakoukoliv budoucnost.“ (str. 50)

„Vše nasvědčuje tomu, že s postfordismem dosáhla „neviditelná metla“ psychiatrických a afektivních poruch, které skrytě a pokradmu nabírají na síle od poloviny 18. Století (tj. od počátku průmyslového kapitalismu), kvalitativně novou úroveň.“ (str. 51)

„To, jak je na akciovém trhu generována hodnota, mnohem méně závisí na tom, co daná firma „skutečně dělá“, a v daleko větší míře se zakládá na tom, jak je svým okolím vnímána, na víře v její (budoucí) úspěch. V kapitalismu se vše, co je pevné, rozpouští na PR a pozdní kapitalismus není touto všudypřítomnou tendencí k produkování public relations posedlý o nic méně, než prosazováním logiky trhu.“ (str. 61)

„Proto měl Chruščovův projev z roku 1956, v němž „přiznal“ nedostatky sovětského režimu, takový význam. Nebylo to proto, že by si nikdo ve straně nebyl vědom zločinů a korupce páchaných jejím jménem, ale proto, že po Churščovově projevu nebylo možné nadále věřit, že o nich nic neví velký Druhý.Tolik tedy k reálnému socialismu – ale co reálný kapitalismus? Jeho „realismus“ si lze mimo jiné osvětlit na pozadí tvrzení kapitalistického realismu, že se vzdal víry ve velkého Druhého.“ (str. 62)

„Právě naopak, klíčová role, kterou v kapitalismu hrají „nemateriální transformace“ v podobě PR, marketingu a reklamy, naznačuje, že pro svůj efektivní chod se kapitalistická hrabivost neobejde bez různých forem maskování své podstaty.“ (str. 64)

„Nikdo nevěděl, co přesně se má dělat: lidé se mohli jen dohadovat, co určitá gesta a určité směrnice znamenají. V pozdním kapitalismu, kde neexistuje možnost odvolání, a to dokonce ani v principu, k nejvyšší autoritě, která by mohla podat závazně platný oficiální výklad, jsme svědky masivního prohloubení tohoto tápání.“ (o stalinismu, str. 68)

„Kapitalistický realismus naopak znamená podřídit se realitě, která je nekonečně plastická, která je s to se v jakoukoliv chvíli rekonfigurovat.“ (str. 73)

„Tato strategie spočívající v tom, že bez protestu a bez otázek akceptujeme neslučitelné a nesmyslné, představovala vždy exemplární techniku, jak si zachovat zdravou mysl, avšak v pozdním kapitalismu, v této „pestrobarevné směsici všeho, co kdy existovalo“, která produkuje sociální fikce a následně se jich zbavuje téměř tak překotně, jako chrlí zboží, aby je vzápětí redukovala na pouhý odpad, hraje obzvlášť důležitou roli.“ (str. 76)

„“Intelektuálové frankfurtské školy a před nimi Platon připouštěli, že individuální volba a politické ovládání se nevylučují, a jako příklad připomínali demokratické subjekty, které mohou být objektem politické tyranie nebo autoritativního režimu právě proto, že jsou beze zbytku zaujati volbou a uspokojováním svých potřeb, které si pletou se svobodou.““ (citace Wendy Brownové, str. 82)

„Kafkovu svrchovanému géniu se podařilo postihnout negativní atheologii vlastní Kapitálu; střed chybí, ale my se nedokážeme vzdát toho, abychom po něm pátrali nebo jej implicitně postulovali. Neznamená to, že tam nic není – znamená to jen, že to, co tam je, není s to nést za něco zodpovědnost.“ (str. 87)

„V kultuře, která „otcovský“ princip povinnosti podřídila „mateřskému“ imperativu užívat si, může vznikat dojem, že rodič jakožto vychovatel selhává, když chce jakkoliv omezovat právo svého dítěte neomezeně si užívat.“ (str. 94)

Autor se v této útlé knize snaží podat zběžnou analýzu kapitalistické ideologie a jejích hlavních rysů v jejím vývoji od nástupu neofordismu v 70. letech do současnosti. Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu? Proč se nám současný systém se všemi jeho negativy jeví jako nejlepší možný a akceptujeme jej jako daný? Proč nejsme schopni reálně uvažovat o spravedlivějších alternativách, vedoucích ke kvalitnějšímu a spokojenějšímu životu? To jsou některé z otázek, které si autor v této knize klade. Kromě toho argumentuje mimo jiné také např. pro tvrzení, že nárůst neblahých společenských jevů v poslední době (deprese, stres, problémy v oblasti výchovy, nestálost a absence dlouhodobé perspektivy a cílů u dospívající mládeže atd.) jsou ve skutečnosti problémy systémové, ačkoli jsou nám jejich příčiny vysvětlovány jinak, nebo že nejrůznější formy protestů proti kapitalismu (a kultuře konzumu) jsou integrální součástí systému samotného (a kultury konzumu), posilující jeho stabilitu. Byť mohla být diagnóza současné situace předložená v knize dle mého názoru rozsáhlejší a zevrubnější, nezanedbatelný (a největší) význam tohoto titulu spatřuji v jeho výchozí myšlence, totiž v upozornění na naši ideologickou zakotvenost, kterou si neuvědomujeme (právě v tomto ohledu je současná ideologie dokonalejší a také nebezpečnější než např. ideologie éry stalinismu) - v upozornění na naše iracionální nevědomé přijímání kapitalismu se všemi jeho nedostatky jako dané a neměnné skutečnosti. V současné situaci, kdy je za spoluúčasti 'nezávislých' médií zkreslováno a z veřejného diskursu systematicky vytěsňováno takřka vše, co je v rozporu s neoliberální a neokonzervativní ideologií, jsou knihy jako tato nezbytně potřeba - tedy pokud máme být schopni přemýšlet i mimo rámec, který nám nastavuje současný systém a jehož sevření je stále těsnější a těsnější. Přečtení této knihy - nejen pro její srozumitelnou a přístupnou formu, ale zejména pro její aktuálnost - doporučuji všem.