Podobné tituly

Už v románu Vědomí konce Barnes v souladu s názvem filosofuje na téma smysl života a zvláště pak jeho konce, ještě se však drží příběhu a dějové linie. V knize Žádný důvod k obavám se už o příběh nejedná, i když vlastně, jak se to vezme. Úvahy o Bohu a smrti jsou vždycky osobní, takže postupně poznáváme Julianovy rodiče a jeho bratra nejen z pohledu toho, co si myslí o smyslu života, ale i toho, jací jsou či byli. Barnes se ovšem snaží osobní vzpomínky prokládat citacemi spisovatelů a filosofů, takže chceme-li dílo někam zařadit, byla by to spíš kategorie eseje než románu. Návod, jak se vyrovnat s faktem, že tam musíme všichni, by čekal jen naivka. Barnes sice na jednu stranu tvrdí, že není nutno se obávat, ale na stranu druhou dospívá sám či slovy jiných k závěrům neradostným:
"Maugham má ale pravdu: umíráme stejně, jako umírají psi. Nebo spíš - vezmeme-li v úvahu, kam až se medicína od roku 1902 posunula - umíráme stejně, jako umírají psi, kteří mají dobrou péči, dobrá sedativa a dobré zdravotní pojištění. Pořád je to ale psí smrt."

Tento námět sliboval otevření dalšího tabu, které se běžně v životě přechází až do chvíle, kdy se poprvé projeví jeho (její) všudypřítomnost. Autor se pokusil popsat všechny své myšlenky týkající se smrti a strachu z ní. Mohu tedy lépe porovnávat vlastní pocity s tím, co může být vlastně normální. Avšak celá kniha je protkána tak spletitou nití pravděpodobně dodatečných poznámek, které tříští celistvost námětu, a působí dojmem umělého natahování knihy, že se to s přibývajícími stránkami skoro nedá číst. Autor se také neustále chlubí svými úspěchy coby spisovatele, že mi to připadalo jako otevřená reklama samotného nabubřelého Juliana. Filozofické poznámky v první části knihy mě každopádně potěšili a zvýšili hodnocení o celou jednu hvězdičku.

Obávám se, že důvod, proč si přečíst tuto Barnesovu knihu, vám dojde teprve, až ji začnete číst. To, že ji čtu, je čirá náhoda, ale o důvodu již nepochybuju.