(...) Píše totiž literaturu ženskou (v tom smyslu, že hrdinkami jsou ženy), ale oproštěnou od jakéhokoliv sentimentu a růžových brýlí. Skepse až určitý cynismus, s nimiž Nosková pohlíží na postavy dvou kratších povídek a titulní novely, skoro vedou k závěru, že je zkrátka nemá ráda. (...) Zaprvé: i pohled na panoptikum je přitažlivý, zejména v pojetí Věry Noskové. Strčí ty své postavy pod mikroskop a zkoumá je s odtažitostí a lehkým úšklebkem nad tím, co všechno si člověk může přivodit. Zadruhé a možná především: její styl a jazyk jsou fascinující. Je to zvláštně přitažlivá kombinace věcné střízlivosti a básnivosti, vět zcela obyčejných vedle neobvyklých metafor, point, které čtenáře donutí nevěřícně zavrtět hlavou. A s potěšením konstatovat, že určitý cynismus občas literatuře proklatě prospívá.