Věra Nosková: Byla jsem neveřejný rebel (pokračování rozhovoru)
Tomáš Fojtík
Rozhovor s Věrou Noskovou jsme kvůli rozsahu rozdělili na dvě části. Tu první jste si mohli přečíst včera, zde je jeho dokončení.
Proč sis Bereme, co je vydala vlastním nákladem?
Protože dvě nakladatelství, kterým jsem knížku poslala, mě odmítla. Bylo to pokořující. Představ si, kolik na té knížce bylo práce! Moc mi na ní záleželo. A oni si ten rukopis ani nepřečetli – jak jednou vysvětlovali v rádiu. Rukopisů jim prý chodilo moc, píše kdejaký grafoman, nemají na čtení neznámých autorů trpělivost. Já v té době měla už dva roky zaregistrované svoje nakladatelství, to kvůli knížkám skeptiků, které také nikdo nechtěl do edičního plánu, tak jsem si tu knížku vydala v něm. Synek mi udělal grafiku, nějak mi nedošlo, že by to chtělo radaktorku a korektorku, ostatně snažila jsem se ušetřit, měla jsem málo peněz. Knížka vyšla, já ji rozeslala do časopisů, recenzentům atd. Hned za dva dny se ozvala Jana Klusáková z rozhlasu, zahrnula mě nadšením, a telefonicky se mnou okamžitě natočila krátký rozhovor. A pak šlůs. Nikdo se už neozval, knížka se málo prodávala. Až po půl roce mi napsal Vladimír Just, ten knížku víc než chválil, zdál se jí být nadšený a napsal celostránkovou recenzi do časopisu Týden. Pak se to rozjelo. Desítky pochvalných recenzí, nominace na Magnezia Litera... Nového vydání se ujalo nakladatelství při Národním divadle, dělal se jeden dotisk za druhým. Když nakladatelství další ředitel Národního divadla zrušil, ujala jsem se dalších vydání opět já, ve svém nakladatelství Klika. I po devíti letech se knížka stále prodává a získává mi další čtenáře. Bereme, co je je moje vlajková loď..
Můžeš nějak shrnout výhody a nevýhody toho, že si své knihy vydáváš sama?
Výhody jsou úžasné – vzhledem k tomu, že jsou mé knížky spíš úspěšné. Se synem grafikem určím, jak bude knížka vypadat, kolik výtisků vydám a kdy. Nikdo o mně nerozhoduje, nikoho se nedoprošuju. Můj někdejší nakladatel si mi třeba dovolil říct, poté, co jsem se slušně ohradila proti odbyté a nevkusné obálce: Do toho nemáte co kecat! Takové zacházení autora otráví. Veškeré náklady sice musím zaplatit, ale dostanu pak zpátky vše, co která knížka vydělá, a mám o prodeji přehled – každý měsíc mi chodí hlášení od distributorů, kolik čeho prodali. Mám vždy dost knížek pro sebe, a můžu je rozdávat kamarádům. Musela jsem se naučit trochu toho účetnictví, vypisovat faktury a dodací listy. Nevýhodou je, že když za autora kope nakladatel, vypadá to líp. Ale já za sebe ani tak moc nekopu. Nenabízím se, nevnucuju se médiím a vůbec nikomu, celkem kašlu na reklamu. Mám už svůj okruh čtenářů, své webovky, kde si zájemci najdou, co nového jsem vydala.
Jaké to je vydávat v Česku knihy? Co je největší překážka a svízel?
Pro autora, který se ještě neprosadil a nemá v oboru přátele, kteří ho propagují, může být až zoufalé, že je stále odmítán, to má až rysy jakéhosi pohrdání. Zažila jsem to, a také proto mám ve svém nakladatelství Klika edici Otevřeno, kde vydáme knížku téměř každému, kdo ji vydat chce, pokud si zaplatí náklady. Ty umíme srazit na minimum a autorovi pak posíláme 90 % procent toho, co knížky vydělají. Navíc autor může mluvit do toho, jak bude knížka vypadat, někdy má dobré nápady, spolupracujeme s ním. Někteří chtějí jen pár desítek výtisků pro rodinu a přátele, jiní touží dostat svou knihu do obchodů. Knížek si pak autor může vzít kolik chce – vždyť si je zaplatil, že? Odmítli bychom vydat tvrdé porno, rukopis propagující rasismus, fašismus a komunismus a esoteriku. Je s tím hodně práce a zisk téměř žádný, ale děláme to jaksi navzdory velkým nakladatelům, kteří se k takovým autorům chovají až zhůvěřile. Jsou případy, že autor všechny náklady zaplatí, a rozhodně se jeho penězi nešetří, oni pak knížku prodávají, ale ze zisku mu vůbec nic nedají. A chce-li nějaké knížky navíc, tak si je musí od nich koupit, i když si všechno zaplatil. Neuvěřitelné.
Velká svízel je také to, že jsou knížky poměrně drahé. Je to ale tím, že se o zisk z nich dělí stát se svým DPH, nakladatel, který platí redaktora, korektora, grafika a tiskárnu, distributor se svými sklady a vozovým parkem, knihkupec, který platí nájem za prodejnu, platy prodavačkám atd. Většinou kolem deseti procent z prodejní ceny dostává autor, bez něhož by ta knížka prostě nebyla.
Knižní trh a jeho aktéři včetně autorů jsou také handicapováni omezeným počtem čtenářů v naší malé zemi. A překlady současných autorů do jiných jazyků jsou závislé spíš na náhodě.
Jak se jako nakladatelka díváš na marketing? Jakou propagaci dopřáváš svým knihám?
Reklamu a propagaci dost zanedbávám. Nechávám to na šuškandě a taky spoléhám na to, že mám několik desítek tisíc čtenářů. Občas mě požádá nějaký časopis o povídku či rozhovor, v televizi běžela Třináctá komnata Věry Noskové, také jsem byla u Jana Krause – ale to vždy vychází z jejich nápadu a zájmu, já se nikde nenabízím, je to proti mé povaze.
Vím, že hodně jezdíš za svými čtenáři. Kromě zvýšeného zájmu o Tvé knihy – co Ti to přináší?
Radost z nových setkání s lidmi, kteří mají rádi knížky, často i ty moje, poznávání vlasti, měst a městeček, zpětnou vazbu od čtenářů. Mám ty výjezdy ráda, vždycky, když se vydám na cestu za čtenáři, těším se a mám dobrou náladu. Zažívám i bizarní situace, zvláště s přespáváním, jednou jsem spala v modlitebně na faře, jindy přímo v knihovně na matraci v dětském koutku mezi plyšáky, také u čtenářky, v Písku spím u knihovnice, která se za ta léta stala mou kamarádkou. Mám ráda knihovny a knihovnice, v prostředí, kde jsem vyrůstala knížek moc nebylo, a tak jsem docházela do knihovny už od nějakých sedmi let, vnímám to prostředí s metráky knížek téměř jako domov. Líbí se mi, že dnešní knihovny plní i významnou funkci kulturní instituce, pořádají akce pro děti, čtenáře, seniory. Občas mě zvou na besedy ale i jiné kulturní instituce nebo třeba gymnázia nebo zas kluby seniorů, párkrát jsem byla besedovat v cizině – Slovensko, Kanada, Německo...
Názvy knih si vymýšlíš sama? Být básnířkou byl tvůj nápad? Proč jsi tu knihu pojmenovala zrovna takto?
Asi z bezradnosti. Možná to není dobrý název, ale už se stalo. Nějak jsem tím chtěla asi deklarovat, že jsem moc „chtěla bý básnířkou“, ale víc už nevyplodím... stala jsem se prozaičkou.
Pověz mi: co si myslíš o e-knihách? Někteří je vnímají jako hrozbu, jiní zase jako novou příležitost pro knihy. Jak je vnímáš Ty?
Myslím, že v této chvíli a u nás těžkou konkurencí pro papírové knihy nejsou. Přikláním se k názoru, že ti, co si kupují e-knihy, si moc nekupují papírové knihy a naopak. Já mám do elektronické podoby konvertováno 5 knih, zpočátku se prodávaly – tedy jen desítky, teď už skoro vůbec, zatímco všechny mé knížky v papírové podobě se prodávají pořád. Jednou možná e-knihy nad těmi papírovými početně převáží – pokud jde o prodej. Mám čtečku a zpočátku to byla má oblíbená technická hračka, ale vadí mi, že její „stránky“ pojmou tak málo textu, pokud nechci mít písmenka nepatrná. Takže si ji dnes beru hlavně na delší cesty, je ideální, díky podsvícení, na noční přejezdy autobusem, na čtení pod noční oblohou. Brzy pojedu s partou jarní vodu – Lužnici, vezmu si čtečku do lodního pytle.
Protože jsou Tvé knihy hodně osobní a autobiografické, musím se zeptat: Jaký je rozdíl mezi Tebou a Tvými hrdinkami?
Pokud jde o mou trilogii (Bereme, co je, Obsazeno, Víme svý) tak skoro žádný. A například hrdinky ve sbírce povídek Ve stínu mastodonta jsem podělila v různé míře svými zážitky, některými svými postoji a povahovými rysy. Občas se mi povede i příběh, který se mnou nemá nic společného, takový je například v povídce Ve stínu mastodonta.
Napsala jsi dvě knihy, které osobně vnímám jako odpověď modernímu feminismu. Proč je pro Tebe feminismus tak velké téma?
Feminismus ani tak ne, jako slábnoucí role a uznání kvalit muže. Vypjatý feminismus v tom má také prsty, ale je to způsobeno celkovou atmosférou v západní společnosti, která se tolik zastává, někdy jen takzvaně, znevýhodňovaných skupin obyvatelstva – ženám, homosexuálům, Romům, handicapovaným, seniorům... Zdravý, normální natož bílý muž se svými problémy nikoho nezajímá. Ten ať hlavně pracuje, platí daně, živí ženu a děti nebo platí alimenty. Jako první je vždy podezříván, okopáván, po rozvodu často obrán. Přitom muži jsou často křehcí, mnozí mají v jistém smyslu duši dítěte, dají se snadno oklamat, především ženami. Z toho ovšem vyjímám muže – politiky. To je zvláštní lidská sorta.
Co ráda čteš? Máš nějaké oblíbené téma?
Dobré romány a povídky velkých autorů. Řadím k nim především Bernarda Malamuda, Philipa Rotha, Isaaca B. Singera, George Orwella, z Rusů Čechova, Bulgakova, Babela, Musela bych vyjmenovat tak padesát šedesát autorů. Jako bonbonek si občas dám sci-fi a čtu občas vědecko populární knížky a časopisy.
Neláká Tě napsat nějaký z moderních žánrů? Sleduješ trendy, jako severská krimi, erotická literatura a tak?
Severskou literaturu čtu ráda, i krimi, chladnou mě nechává dnešní literární minimalismus a komiksové knížky. Erotická literatura – zatím jsem četla dvě takové knížky – mě nebaví, připadá mi prvoplánová a v jistém smyslu komická.Vypočítaná a vypočítavá. Nové trendy mě zatím nelákají, ale zkouším psát filmové scénáře a vymýšlím knížku pro děti.
18.4.2014
