Podobné tituly

Z jednoho regálu na mě mrkal Dostojevskij, z dalšího třeba něco od Odeonu, ale já si tentokrát vybral jinak. Rozhodl jsem se pro risk. Nebudu si kupovat žádnou další klasiku, koupím si knížku podle toho, jak pěkný bude mít obal. Proto jsem v ten šťastný den odcházel z knihkupectví na Andělu s „Krajinou samoty“ - jakožto úchylného milovníka atmosféry mě uchvátila fotografie smrákajícího se nebe a dalekého horizontu, všechno smíchané s odrazem studeného světla uvnitř krajinou projíždějícího vlaku. Povídky lotyšských spisovatelek, nic nemohlo znít a vypadat exotičtěji a lákavěji.

A opravdu, když jsem knížku otevřel, dostalo se mi hned několika druhů exotiky. „Krajinou samoty“ je kniha nakladatelství One Woman Press a patří do cyklu povídkových antologií od žen z různých evropských států. Takhle vyšly už irky, švédky, velšanky a skotky, společně s lotyškami podle mě velmi zajímavý výběr. Přečetl jsem si tak něco lotyšského, napsaného ženou a ještě osmkrát jinak, čtyři autorky (Inga Abele, Nora Ikstena, Gundega Repše, Andra Neiburga) mají totiž na celkovém prostoru 200 stran vždy po dvou povídkách a o každé autorce se také dost dozvíte z moc dobře napsaných medailonků.

Pro sedm z těchto osmi povídek je spojující, že jde vždy o výpověď osamělé ženy. Každá se potýká s nějakým problémem, každá je jinak silná a řeší svůj problém jiným způsobem a v jiném prostředí. Stará žena žijící v nuzném bytečku na Rižském sídlišti vzpomíná na zázračné vnouče sousedky, se kterým si vzájemně, i když bolestně, snažili pomoct lépe žít. Naďa, ošklivá ruska, která hledá svoje uplatnění a nakonec se z ní stane muži oblíbená prostitutka, která svou práci až do konce života miluje. A tak dále.... Jediná povídka, která poměrně vybočuje z konceptu žen, je „Stigma“ Gundegy Repše. Tato povídka by klidně mohla vyjít jako samostatná novela, protože má něco přes sto stran, v nichž se řeší postoj ke světu, k bohu a vzájemné vztahy skupiny lotyšanů, kteří se během jedné tiché noci stali posledními obyvateli Evropy.

Předpokládám, že většina čtenářů (čtenářek) si tuhle knihu oblíbí pro její empatičnost. Mně nejvíc bavila ta rozmanitost, to, že se člověk může dozvědět, jak se dnes žije v Rize, jak na venkově, že se lotyši ještě vypořádávají s nedávnou historií... v mnoha věcech lotyši jako by připomínali čechy, aniž by přitom ale vymizela ta zmiňovaná exotičnost. Myslím, že je to dramaturgicky skvěle provedená knížka a ONW si asi zaslouží pochvalu, stejně jako designér, který vytořil obálku téhle knížky. A já se taky můžu pochválit, že jsem dal na spontánnost a objevil tak zase nějakou jinou kulturu. Určitě to taky zkuste, vykašlete se na žebříčky i na povinné četby, možná, že jste to už udělali a jen já jsem pozadu...