K potěšení mnohých se dnes středověk stává opět předmětem širšího zájmu. Dovoluji si tvrdit, že spolu s antikou vytváří vpravdě "klasický" korpus evropské vzdělanosti, rozumění světu, po němž dnešní doba tolik touží, avšak nedůvěřuje mu. Nejpozoruhodnější ze všeho je, jak citlivě si autor všímá rozdílů mezi jednotlivými národními literatury a jak jejich vznik dokáže přesto odvodit ze společného substrátu, jímž je antická literatura a biblická tradice, které spolu během středověku vstupují do osobitého a snad nejzajímavějšího dialogu, který se kdy na poli literatury odehrál.
Člověk ve středověku si je vědom řádu a svého časného postavení na tomto světě, snaží se jej pochopit, vykládat - ne utvářet či přetvářet. Člověk je zároveň bytostnou součásí tohoto řádu a nemůže stát jaksi mimo něj či dokonce nad ním. Nejenom že tento řád může poznávat, ale také ho zakouší ve svém životě s vědomím sounáležitosti s celkem.