Příběh o tom, jak je důležité vnímat skutečný význam slova děkuji, jak je důležité být vděčný a dostatečně to říkat nahlas. Hlavní hrdinkou knížky je Miška, svérázná stařenka, která se ocitá v pečovatelském domě. Trpí postupnou ztrátou řeči, paradoxem k tomu, že kdysi pracovala jako korektorka v novinách. Oporou jí je její chráněnkyně Maria i logoped Jérom. Kniha nám postupně odhaluje jejich osudy. V knize se střídá dojetí i úsměvné části. Je to tak pěkně vyvážené, ale připravte se na to, že Vás kniha prostě dostane. Donutí Vás se zamyslet sami nad sebou. Knihu jsem vzala do ruky v době, kdy mi odvezli babičku (93 let) do nemocnice. Nejdřív jsem si říkala, že to skutečně nebyl dobrý nápad, kniha mě úplně emočně rozložila. Ale až když jsem ji dočetla (což Vám zabere jedno odpoledne), pochopila jsem, že kniha přišla v pravou chvíli. Člověk se zamyslí nad životem svým i svých blízkých. Dokud není pozdě, běžte a buďte vděční a buďte tu pro své maminky, tatínky, babičky a dědečky. Jednou se Vám to vrátí přes Vaše děti. Tuhle knížku jsem určitě nečetla naposledy. A dala bych ji do povinné četby všude, kam se dá.

Kraťoučký příběh o stáří, které zastihuje lidi nepřipravené na ztrátu psychických i fyzických sil. Ač je téma samo o sobě smutné, je tento příběh spíš dojemný než tragický.

Něžné, skutečné, opravdové. Nemohla jsem přestat číst. Vynikající překlad vynikajícího originálu. Citlivý příběh, který čtenáře opravdu vtáhne. Od této autorky to byla má první kniha, ale už teď vím, že chci víc! Doporučuji!

Tahle dáma prostě umí psát! útlá kniha úsporným způsobem, ale s o to větší silou vypovídá silný příběh o stárnutí a ztrátě slov, ale bez ztráty vlastní důstojnosti a o síle životního poslání. Místy humorný ( hlavní hrdinka svým selháváním řečových schopností nastoluje komické situace, když se snaží co nejlépe vyjádřit a při tom komolí slova a vznikají tak kouzelné slovní hříčky), ale hlavně velmi empatické vyprávění, zadírající se pod kůži.

Přecetla Hana z Perlovky

Nová kniha francouzské spisovatelské hvězy Delphine de Vigan se stala opět bestsellerem a já se vůbec nedivím. Je druhým dílem volné trologie zasvěcené vztahovým peripetiím, proměnám a vlnám. První publikací této řady byla Pouta. Novinka s názvem Vděk se věnuje tématu stárnutí, nevyřčeným slovům, pocitu bezmoci člověka, který kdysi fungoval spíš jako sólista a řídil si život výhradně sám; najednou se však musí cele odevzdat do péče druhých. Celým příběhem se pak prolíná potřeba vyjádření vděku jakožto silného motivu, který hlavní hrdinku udržuje při životě.

Delphine je známá svým slovním a výrazovým minimalismem, který já v jejím případě nazývám ultraminimalismem, protože na mě je toho osekání někdy příliš.

Obdivuju ji pro její umění vyjadřovat se přesně a neplýtvat slovy. Ví, co chce sdělit, a udělá to bez (pro někoho zbytečných) kudrlinek, patosu, košatých souvětí a sáhodlouhých přípravných popisů. Lucie Zelinková napsala, že v jejích knihách prakticky nenajdete slovo navíc, s čímž naprosto souhlasím. Přesto jsou její postavy živoucí a autentické.


Kniha vyšla v nakladatelství Odeon.
Stejně tak jako v případě Vděku. V začátku příběhu se poměrně záhy ocitáme v domově pro seniory, kam se hlavní hrdinka, stařenka Miška, dostává ve chvíli, kdy si naplno uvědomí, že se již není schopna o sebe postarat. Vzdělaná a soběstačná žena, která po dlouhá léta vládla korektorským perem a psaným slovem, najednou zjišťuje, že se její největší přednost obrací proti ní. Trpí afázií, poruchou řečových schopností. Miška kvůli tomu nekoordinovaně zaměňuje slova za slova podobně znějící. Místo dobře zpravidla řekne bobře, z rezidentů domova pro seniory se stávají rezistenti apod.

Vzniká tak řada úsměvných situací, které však v kontextu vyznívají hořce a smutně. Jsmě svědky Miščina úpadku, který ničí nejen ji samotnou, ale především její blízkou přítelkyni Marii, jež ji chodí pravidelně navštěvovat. Marie je spřízněnou duší, o kterou se Miška ve svém vlivném a pevném životním období starala, protože vnímala, že dívence podpora a láska zoufale chybí. Marie ji v této roli postupem času přirozeně vystřídala.

Druhou postavou, která v knize dostává prostor a často s Miškou přichází do kontaktu, je logoped Jerome. Představuje jakýsi archetyp laskavého posluchače, kterému Miška se svojí dívčí a místy rozpustilou povahou přiroste k srdce více než většina ostatních rezidentů.

Jejich hodiny se logopedických cvičení týkají jen okrajově. Miška napíná své poslední síly docela jiným směrem. Vzpomíná na to, jak jí a jejím židovským rodičům, kteří byli deportování, pomohli za války jistí mladí manželé, kteří se jí odvážně ujali a pomohli tak malé holčičce přežít. Nepamatuje si jména, mlhavě si vybavuje obličeje. Potřeba vděku je ale silná tak, jako by od nich odešla včera.

A tak s Mariinou a Jeromovou pomocí pátrá po kontaktu. Uvědomuje se, že jí zbývá jen omezené množství času a spolu s ním se vytrácí také slova. Se zbytkem tedy nakládá jako se šafránem a snaží se obojího využít pro dosažení nejsmysluplnějších cílů.

Má štěstí na lidi kolem sebe. Jak Marie, tak Jerome jsou plni soucitu a ochoty pomoci. Miška s přímočarostí dítěte, která se s vidinou nadcházející smrti znovu navrací, pokládá otázky, kterými cílí přímo do srdce. Ptá na Jeromův vztah k otci, odmítá bezduché tlachání o počasí a stejně tak „neslyší“ výzvu k dalšímu logopedickému cvičení. Zato čte mezi řádky, s moudrostí nasbíraných letokruhů vidí neviditelné a nebojí se všechny tyhle vjemy spontánně sdělovat.

Vděk je knihou o podzimu života bez příkras. O tom, jak těžké je přijmout pomoc, když jsme ji ještě nedávno nepotřebovali, jak těžce snášíme, když za nás najednou někdo téměř ve všem rozhoduje, kolik úsilí stojí každý den vstát a usmívat se na svět, když ve skutečnosti možná chceme jediné: další takové ráno už nezažít.

Miščin příběh promlouvá jednotným hlasem tisíce seniorů, kteří kdysi bývali jako my: silní, pevní, ohební, soběstační. Bez šedin na skráních a hlubokých brázdách na tváři. Delphine se svým vyprávěním snaží posvítit na nepříjemnou, ale evidentní skutečnost. Život je o vlnách a proměnách. Dnes jsme silní a nepřekonatelní, zvládáme mnohé. Zítra se ale cyklus začne uzavírat. Řekli jsme vše, co jsme chtěli? Dokud ještě můžeme otevřít oči, i když už třeba s vypětím všech sil, pořád je čas…

Delphine de Vigan (zase) válí. A nepotřebuje k tomu ani 150 stran. Nic neprotahuje, nepřemílá, jde rovnou k věci, lehce, tvrdě, přímočaře, a bere s sebou i vaše srdce. Obdivuji ten fascinující způsob, kterak tne do emocí, a s jakou lehkostí dokáže zachytit to křehké, mnohdy neuchopitelné, co možná sami ani nechceme vidět, vědět, prožívat, co s těžkým srdcem odsouváme kamsi do pozadí, do ztracena, ale ono si nás to najde, nakonec, vždycky, ať chceme nebo ne.
Příběh Michèle (Mišky) Seldové je syrový, křehký, smutný, dojemný, a ano, v jistých ohledech je také úsměvný, ale budete u něj brečet. A bude ve vás rezonovat ještě dlouho po dočtení poslední řádky.
-
"Stárnout znamená naučit se ztrácet. Ztrácet paměť, ztrácet své orientační body, ztrácet slova. Ztrácet rovnováhu, zrak, ponětí o čase, ztrácet spánek, ztrácet sluch, ztrácet rozum. Ztrácet to, co vám bylo dáno, co jste získali, co jste si zasloužili, o co jste bojovali, o čem jste se domnívali, že to máte napořád. Přizpůsobovat se. Nacházet jiný způsob. Obejít se bez toho. Přenést se přes to. Už nemít co ztratit."
-
Můj velký obdiv patří i prvotřídnímu překladu Alexandry Pflimpflové, která tento přetěžký úkol přetavila do symfonie ekvivalentů (chybně užívaných slov, tak, aby čtenář pochopil - z francouzštiny do češtiny - klobouk dolů!).