Píseň L. je román, který je vlastně jako les. Člověk do něj vstoupí a myslí si, že ví všechno, a zezačátku si možná trochu moc sebevědomě vykračuje po dobře známém území. Potom, tak nějak nenápadně a plíživě, se začnou dít věci, les prosakuje pod kůži, znejišťuje, překvapuje tím, že mi nepatří a že mě bude překvapovat a ukáže mi věci jinak, než je čekám. V momentě, kdy se kniha dostane do druhé vyprávěcí linky, definitivně se potvrdí, že nezbývá, než se podvolit. Sledovat, dávat pozor, vnímat, vdechovat vůně a situace. Dva příběhy, které k sobě mají daleko, se přibližují nevtíravým způsobem a ke konci se točí rychle kolem sebe, a nevím, jestli to tak uvidí každý, ale mě to dojalo k takovým příjemným, hořkosladkým slzám. Nádhera!