(...) Jon v drobné próze vyráží se svým strýcem Ivarem na týden lovit ryby k horskému jezeru. Ivar se o toto místo dlouhá léta staral, věk je však nemilosrdný a stejně tak okolnosti, a stárnoucí příležitostný rybář proto hodlá správu chaty, člunu, veškerého vybavení i jezera přenechat někomu v rodině. Nabízí se ale pouze jeho mírně neschopný synovec. A protože týdenní rybolov, během něhož má Ivar Jonovi předat všechny zkušenosti, skýtá množství příležitostí k hovoru i tvrdé práce, která Jonovi zprvu zrovna nevoní, mají před sebou dva rozdílní muži dost krušné dny. V rukou skvělého spisovatele by se podobný námět proměnil v literární perlu. K té má však Rybářská chata daleko. Útlá novela se sice opírá o vcelku podmanivé evokace horského jezera a jeho okolí, zároveň však moralizování staršího z rybářů působí schematicky, jeho životní rady jsou často otřelé bonmoty a některé retrospektivní epizody jsou vyumělkované. Výsledku nepomáhá překvapivá, nepříliš věrohodná pointa ani občasná rytmizace vyprávění pomocí krátkých vět. Ty nedodávají textu zamýšlenou ráznost, působí naopak rušivě. Námět Rybářské chaty je atraktivní, ale četba přinese spíš zklaání. Asi jako když vám bere, a namísto pěkného pstruha vytáhnete z vody jen nedomrlou mřenku.

(…) Rybářská chata je psaná ve variantě norštiny nynorsk, což je sice jedna ze dvou spisovných variant norštiny, ale užívá ji asi jen dvacet procent obyvatel země z méně obývaných západních oblastí. Nynorsk má blíže ke staré norštině a vycházejí z něj další nářečí, z nichž jedním mluví právě strýc Ivar. Překlad byl proto nesmírně náročný jak na porozumění, tak na hledání adekvátního kódu v češtině. Zkušená překladatelka Jarka Vrbová samozřejmě nenechala norského rybáře lovit pstruhy v hanáčtině či hantecu. Pravdou ale je, že se ve výsledku tato rovina z textu spíše ztrácí. Strýc Ivar mluví samozřejmě peprněji, zato vypravěč Jon občas vpustí do své obecné češtiny až podivně knižní výraz, což působí spíše rušivě. Ne každý příběh se musí přímo zadřít čtenáři pod kůži, ne každý hezký popis hned bere dech. A ne každá hlavní postava získá čtenářovy sympatie plně na svou stranu. I tak může z textu zůstat aspoň palčivá chuť nasolených ryb nebo touha bořit zkřehlé prsty do krabice písku nahřátého na kamnech. (…)

(…) Rybářská chata nemůže uspokojit čtenáře dychtící primárně po napětí. Jde v podstatě o meditativní prózu, která nemá daleko k buddhistickému vidění světa, byť na děj nerezignuje a v závěru nabídne zvrat. Je škoda, že nepracuje výrazněji s humorem. Částečně autobiografický příběh Steina Torleifa Bjella především popisuje trochu neotesaný, ale přesto hodnotný vztah mezi dvěma muži, kteří k sobě zpočátku neměli moc blízko. (…) Hodnocení: 70%