4,5* Další kniha z pera autorky, která mě vždycky dovede svým námětem překvapit a následně především zaujmout a nepustit, dokud nedočtu. Další ze skvěle zpracovaných knih, kde si nejprve čteme (nejdelší část knihy) pohled syna, následně matky a nakonec otce, kde se kruh uzavře. Největší sdělení, které podle mě kniha předává, je, že spolu stále nedovedeme komunikovat. Upřímnost a otevřenost by tady byla velmi žádoucí a účinná. Na druhou stranu všechny hlavní postavy měli své nelehké osudy, takže bojovali často sami ze sebou či se svými "démony". Knížku moc ráda doporučím, je to opravdu um takto napsat knihu.

Mé první setkání s Viktorií Hanišovou. Nemůžu tedy posoudit, jestli se v porovnání s jejími ostatními knihami jedná o zdařilejší dílo. Ale co se týče současných českých knih jako takových, je pro mě jednou z těch, o nichž jsem i po přečtení zavadila vzpomínkou.
Příběh vypráví o chlapci, později muži, který byl vždy za toho "divného". Chápal proč, ale nechápal, proč se do té pozice dostal. Byla jsem potěšena, že ke konci knihy dostane přes pár kapitol prostor i příběh matky a otce, takže čtenáři nakonec vše zapadne do sebe.
Nedoporučuji jako čtivo pro někoho, kdo hledá odpočinkovou literaturu, tady se dočtete jen o nešťastném žití tří lidí. Jako celek super, akorát jsem si musela zvyknout na styl psaní, autorka nepoužívá uvozovky.

Nečtu si poslední dobou anotace a volbu této knihy má jednoznačně na svědomí autorka. Má oblíbená, která se nebojí temnějších emocí a traumat a kostlivců a všeho dalšího, co z jejich kousku nedělá příliš veselé čtení. Takže tady máme rodinu ze tří pohledů :syna, matky, otce. Základní motiv knihy je drsné dětství a nekomunikace, které způsobují začarovaný kruh, který se dál nese generacemi. Já u knížky trpěla nejen díky těm křivdám, lidské blbosti a zášti, ale hlavně díky tomu náboženství, kam se podíváš. Matka - náboženský fanatik - díky špatnému dětství v tomto stylu vychovává svého syna. V první části, kterou vidíš jeho očima je trošku zmatek díky chybějícím uvozovkám, nespisovné češtině a jeho handicapu, o kterém vlastně pořádně nic nevíš. Co si vymýšlí? Co je pravda? A co se děje v neděli odpoledne? Jo! Neděle odpoledne je celkem důležité pro celou knihu. A tím pádem i motor, co tě ženě kupředu. Přetrpěla jsem díky tomu i část z pohledu věřící matky. Vůbec si z knížky neodnáším dobré pocity, přemýšlím, co mi dala a jaké je adekvátní hodnocení? Netřepala jsem se hnusem, jak u Houbařky ani nekývala chápavě hlavou, jak u Anežky. Bylo mi líto hlavní postavy, pointa do příběhu zapadla, nicméně delší dobu mi v hlavě nezůstane- takže slabší 4 hvězdy.

Teo nemá snadné dětství. Nechodí do školy, jeho matka ho učí doma, navíc s ní musí navštěvovat komunitní náboženské centrum. Otec je věčně v práci, a navíc každou neděli vždy odjede. V dospívání si Teo najde nové kamarády a jeho vztah k rodičům se začne měnit.

Příběh sledujeme z pohledu Tea, jeho matky i otce. Každý nám svůj příběh převypráví po svém a my si tak postupně dáváme dohromady nelehký obraz jedné rodiny, kde je dusí tajemství, o kterém se prostě nemluví.

Autorčiny knihy mám moc ráda. Smutné, temné příběhy mě v jejím podání moc baví. Postupné odhalování toho, co se vlastně děje. Temné myšlenky. Depresivní pocit. Ani tady tomu nebylo jinak, do příběhu jsem se ponořila, nemohla jsem se od něj odtrhnout a potřebovala se dozvědět, co se děje v neděli odpoledne.

Chtěla bych dát pět hvězdiček, ale nemohu. V knize byly nějaké momenty, které mi vadily. Nejvíce asi když Teo dospěl, tak kam se ubíral jeho život. To mi tam nesedělo, nebavilo mě to. Skvělé naopak bylo, že jsme pohlédli i do dětství rodičů a dozvěděli se tak, jaká traumata si sami nesou už z dětství.

Každopádně Viktorie Hanišová zůstane i nadále mou oblíbenou autorkou a budu se těšit na každou její další knihu.

Na novou autorčinu knihu jsem se těšila. "Houbařka" i "Anežka" se mi moc líbily.
Celkem spletitý psychologický příběh, jehož vysvětlení se na konci dočkáme, by se mi líbil. Co mi však hodně vadilo, bylo množství vulgárních slov, které se v něm vyskytují - myslím, že děj by se v mnoha případech bez nich obešel. Hlavně díky tomu jen 2* .