Magický realismus mě jako člověka, který je ryze racionálního založení, od podstaty odpuzuje, přesto mě prvotina Anny Cimy Probudím se na Šibuji nadchla. Sebrala jsem proto odvahu vrhnout se i na Vzpomínky na úhoře a nemůžu než žasnout na autorčiným autentickým způsobem vyprávění, který je naprosto strhující, autentický, jdoucí svou vlastní cestou. Myslím, že Anna Cima nehleděla na to, co by mohlo mít úspěch u čtenářů, ale nechala vést vlastním citem a na knize je to znát. Tento román mohu s čistým svědomím doporučit všem, kdo si kromě dějových linek vychutnávají i literární styl.

Tato kniha překračuje hranice českého rybníčku. Anna Cima je podle mě momentálně nejlepší česká spisovatelka a vzhledem k jejímu mládí se už teď těším, co ještě napíše.

Už dlouho s mými emocemi nezacloumala nějaká postava jako Miju, chodící po světě s dřevěným mečem, kdyby náhodou potkala opico-tygro-hada. Tolik pramenů protkala Anna Cima ve svém románu a vstoupila do výsostných vod té nejvyšší literatury. Sedm set stránek textu uplyne jako voda a i já pamatuji ty dlouhé dětské noce, kdy táta, strýcové a bratranci tahali úhoře omotaného na dně starého ramene řeky mezi kořeny letitých stromů.

Po úspěšném debutu Probudím se na Šibuji vydaném v nakladatelství Paseka v roce 2018 přichází Anna Cima s novým románem, jehož příběh se tentokrát odehrává na více než sedmi set stránkách.

V knize se prolíná několik (nejen) časových rovin a střídají se pohledy vícero postav. Hlavní dějovou linku tvoří detektivní zápletka. Sáru Fukuharovou, která se věnuje výzkumu úhořů, navštěvuje po letech bývalá spolužačka Juka Suzukiová, která se na vlastní pěst pustila do pátrání po nezvěstném kolegovi z redakce Šizuockého zpravodaje. Do pátrání se s postupem času a vlivem vývoje událostí nechá vtáhnout i Sára. Postupně se rozplétají a podhalují nejen vodítka ve vyšetřování, ale i se nám odkrývá pohled do minulosti postav, začínáme chápat jejich pohled na svět, jejich chování i myšlení. Tím se dostávám k dalšímu důležitému tématu knihy, kterým je (často nefunkční) vztah mezi dětmi a jejich rodiči i to, jak nás zážitky z dětství ovlivňují v dospělosti.

Anna Cima otevírá v příběhu spoustu zajímavých témat, jen škoda, že se alespoň některým nedostalo více prostoru. Rozhodně bych ocenila i více japonské mytologie a více rozvedené enviromentální téma, u kterého jsem čekala, že bude v knize hrát mnohem větší roli, naopak některé pasáže bych klidně přeskočila.

Příběh byl napínavý a často jsem se nemohla odtrhnout. I díky tomu jsem ji přečetla snad nejrychleji ze všech knih z poslední doby, nehledě na počet stran. Jen občas mě od čtení rušily překlepy.

Jsem zvědavá, s čím autorka přijde příště, rozhodně si to nenechám ujít. Doufám, že si tentokrát vybere nějaké téma, které rozebere více do hloubky, protože autorčin pohled na svět je rozhodně zajímavý a její vyprávěcí schopnosti taktéž.

- @jackelinmandragor -

Autorčinu prvotinu "Probudím se na Šibuji" jsem četla a líbila se mi moc. Ani druhá kniha, že mě nezklamala. Je to úplně jiné téma, i když i tady je trochu detektivky, hodně Japonska, možná ještě víc, než v prvotině. A užijete si i "svět za zrcadlem". Nicméně kniha "Vzpomínky na úhoře" mi připadá mnohem dospělejší. Škola a studentská léta jsou pryč a je potřeba najít své místo ve společnosti. A to je o to těžší, protože hlavní hrdinka je vlastně napůl Češka, napůl Japonka. Nezapadá nikam. Lidi, které na své cestě potká jsou, dalo by se říci, jejími průvodci nejen po Japonsku, ale především po životě. Úhoř japonský zatím stále žije, takže naděje je tu přítomná pořád.