(…) Nejvýraznějším rysem díla je ovšem jeho forma, která poukazuje na vědecky exaktní myšlenkový svět hlavní hrdinky, a to i při popisu zdánlivých banalit („Když mluvil, opíral se lokty trochu teatrálně o desku stolu, prsty zazipované v modlitební konfiguraci, přičemž tlačil bříšky palců proti sobě tím způsobem, že střídavě ve frekvenci asi 60 BPM jeden propnul a druhý zalomil ve směru funkčního ohybu kloubu, čímž Karolíně připomínal jakousi prstovou variantu na dekorativní samohyby na způsob Newtonovy houpačky…“). V pasáži, kdy autor popisuje vědeckým stylem plácnutí mouchy („tělo masařky pak podlehlo smykové deformaci, takže se rozjelo do nepravidelné kompozice“), se (nevědomky) dopouští parodizace některých článků kulturního čtrnáctideníku A2, který se opájí v kontextu společensky irelevantních témat intelektuální samoúčelností. (…)