Podobné tituly

První album anglické rockové legendy s Davidem Coverdalem (zpěv) a Glennem Hughesem (baskytara, zpěv). „Náhradníkům“ za Iana Gillana a Rogera Glovera bylo pouze 22 let, když album nahráli.

Z klasické sestavy „Mark II“ zůstali Ritchie Blackmore – kytara, Jon Lord – klávesy a Ian Paice – bicí.

Hned úvodní skladba (zároveň titulní) patří ke klasickým hitům kapely – úvodní kytarový riff, unisono kytary s hammondkami, velký hlas Davida Coverdalea, doprovodný vokál Glenna Hughese (posléze i sólový „I know we had no time…“), slavné Blackmoreovo, následně i Lordovo sólo (stejně jako v jiných skladbách Deep Purple silně inspirováno klasickou hudbou)… Člověk se ani nenaděje, a uplyne 6 minut.

O úvodní riff ve skladbě následující, „Might Just Take Your Life“ se postará pro změnu Jon Lord, který je v celé skladbě dominantnější, než v jiných. V bluesové, skoro až funky (či tanečně) laděné skladbě se opět, jako na celém albu, střídají Coverdale (ve slokách), společně s Hughesem zpívají refrén, a Hughes pak dostane prostor v části „C“, dejme tomu „bridge“.

Po až zběsile rychlé „Lay Down Stay Down“ následuje pomalejší, velmi rytmicky „šlapající“ (s nádechem funky), přitom kompozičně nepříliš složitá skladba „Sail Away“, kde jednoznačně zaujmou syntezátorové hrátky Jona Lorda a sloky na jeden akord, kde dostává zejména Hughes prostor ukázat svůj hlasový rozsah.

„You Fool No One“ otevírá na bicí Ian Paice a jedná se o velmi zajímavou fúzi hard rocku a funky (osobně mi skladba, kde se Paice opravdu hodně vyřádil, například i s cowbellem, evokuje Střední či Jižní Ameriku a neúnavné tanečnice).

„What’s Going On Here“ s pianem Jona Lorda zavede kapelu skoro až do vod boogie.

Následuje epická, více než sedmiminutová, bluesová balada „Mistreated“. Coverdale ji zpívá sám, a určitě se jedná o jeden z jeho nejlepších a nejpřesvědčivějších výkonů v celé kariéře. Jeho zaujatý přednes se skvěle doplňuje s Ritchieho kytarovým uměním.

Poslední skladba, „A 200“, je ryze instrumentální, a do rytmu marše v ní řádí se syntezátory Jon Lord. Po silné „Mistreated“ poněkud překvapivá volba, nicméně první ze dvou alb „Mark III“ Deep Purple je jí skutečně zakončeno.

„Burn“ kromě obřího komerčního úspěchu znamenalo rovněž ukázku potenciálu diverzity kapely, která se následujících letech naplno rozvinula.