Přečetla knihkupkyně z Plzně - Borská pole

Matka - dokonalý prototyp spořádaně žijícího člověka.
Dcera - rušivý element tvrdě bojující za práva všech členů společnosti.
Skoro by se zdálo, že tyto dva světy jsou absolutně neslučitelné a přesto právě o jejich soužití je celá tato kniha.
Když se dcera z finančních důvodů nastěhuje zpět k matce i s přítelkyní, zdá se, že tyto tři naprosto oslišné osoby spolu nepřežijí ani jeden den. Ale ani jedna z nich namá na vybranou, a tak spolu přeživají den po dni.
Dokáže nakonec matka pochopit svou, tak moc odlišnou dceru?

Frustrující, mistrně napsané, ale fakt hrozně frustrující.

Ono se nakonec nejedná toliko o rozdílný mezigenerační pohled na homosexualitu, ale vlastně o rozdíl dvou světů, ve kterých dané generace žijí; svět "nevyčnívej, pokud to nejde, tak to prostě nejde, a pokud to jde, tak se to samo nějak udělá" proti světu "buď tou změnou, kterou chceš vidět ve světě".

Frustrující vylíčení světa s jasnými hranicemi, kde člověk nemá žádat více, než je mu dáno a svět dnešní, který se odmítá spokojit s vytyčenými hranicemi světa rodičů. Jenže ony ty světy existují zároveň a musí koexistovat, což není snadné a mnohdy se zdá, že ani možné. Hlavní hrdinka, zástupkyně staršího světa, sice dochází k poznání, že základem harmonického soužití je porozumění, ovšem zároveň přiznává svou nejistotu, zda je porozumění schopna.

Přistoupila jsem k příběhu se zájmem, avšak také s kapkou skepse a ždibcem očekávání frustrujících nedorozumění, ale odešla jsem s více otázkami a fascinujícím znovu-poznáním, že každá mince má dvě strany a gordické uzly mečem přeseknout lze jen v bájích.