(...) Příběh Měst na planině se dá shrnout do několika vět. Billy a John Grady se po několika letech, která uplynula od jejich výletů do Mexika, potkávají na jedné farmě ležící na americko-mexickém pomezí. Píše se rok 1952 a všichni tuší, že časy kovbojů, kteří se starají o obrovská stáda dobytka stejně jako jejich otcové, pomalu mizí v nenávratnu. (...) Města na planině lze číst samostatně, bez znalosti obou předcházejících románů, ale čtenář se tím ochudí o úžasnou gradaci, kterou Hraniční trilogie má. Dva relativně běžné příběhy o dospívání se v závěrečném dílu symbioticky spojují v jediný celek, jehož leitmotivem je pátrání po smyslu lidského bytí a meditace nad tím, jak důležitou úlohu hraje v našich životech láska a jestli se dá život aminulost vyprávět jako pouhý příběh. Města na planině jsou románem o dobách, jež už dávno minuly a po nichž zbyly jen obrazce a malůvky na skalách v poušti. Zároveň jsou však také příběhem o tom, že na okraji naší uspěchané civilizace lze snad stále ještě potkat ty, kteří pamatují starý drsný, ale romantický svět.

(...) V Městech na planině potkáváme zaříkávače koní Johna Gradyho a Billyho. Je po válce a oni našli práci na příhraničním ranči v Novém Mexiku. Atmosféra vyprávění připomíná první díl trilogie: často rozvleklé, nevýrazné pasáže z Hranice opět nahrazuje poutavé líčení tvrdé práce s dobytkem, již však oba hrdinové očividně milují. Těžký život na usedlosti si zpestřují výlety do města a návštěvami veřejných domů. Zatímco na začátku trilogie byli protagonisté chlapci, teď se setkáváme s dospělými muži, čemuž odpovídá i ladění celého příběhu. Zatímco v prvním románu se John Grady zamiluje do krásné a cudné Alejandry, nyní hledá lásku v náručí prostitutky; zatímco v Hranici Billy a jeho bratr cestují do Mexika, aby pomstili smrt svých rodičů a získali zpět ukradené koně, v Městech na planinách zaznívá jistá rezignace:(...) Jako skoro všechny McCarthyho knihy i Města na planině končí zvláštní směsí tragédie a naděje. A vzhledem k tomu, že smrt a zkáza jsou v textech tohoto spisovatele všudypřítomné, upne se čtenář patrně spíše k té naději. Někdo vždycky přežije.

Je podivuhodné, s jakou ležérností dokáže Cormac McCarthy věnovat prostor svých knih zevrubnému popisu těch nejmalichernějších detailů, aby čtenář najednou zjistil, že se mu z nich před očima nenápadně skládá obrovské drama. Nad žádnou podrobností se přitom autor nerozplývá, nebásní, prostě jen chladně popisuje, co jeho hrdinové vidí, co dělají, nikoli však co cítí. V češtině nyní vyšla jeho kniha Města na planině, která ovšem ze zavedeného pravidla poněkud vyčnívá. V románu totiž nehraje hlavní roli spalující touha něco vlastnit, za něco se pomstít, někomu vzdorovat nebo dotáhnout do konce zdánlivě nemožnou věc, ale opravdová láska. (...) V McCarthyho podání má zlo nad dobrem vždycky navrch. Je silnější, vychytralejší, nikdy se neunaví a má nejmocnější pomocníky. Na tom nic nezmění ani fakt, že vám za zády stojí skutečně vroucí čistá láska. Ta je totiž podle autora před nepřejícím světem jen tak odolná, jak odolné je hrdlo před čepelí nabroušené břitvy.

(...) Města na planině v titulu prózy symbolizují biblický obraz, který se Cormaku McCarthymu vybavil při pohledu ze skalní hráze nad domovským krajem: starozákonní Sodomu a Gomoru v podmínkách vykolejené Ameriky. Semeniště hříchu, v nichž je třeba spočítat poslední spravedlivé a vynést ortel, představují El Paso v nejzazší výspě státu Texas, kde se spisovatel před čtvrtstoletím usadil, a Ciudad Juárez na mexické straně řeky. Obě města román zastihuje na počátku padesátých let, kdy duši Američanů nenávratně proměnila druhá světová válka a obavy z možné třetí.(...) Síla Měst na planině je v tom, co je skryto pod romantickým převlekem. Je totiž jisté, že žádný z pravověrných westernů by kovbojům nedopřál tak netypický konec, ba ani zasvětitele, kteří jsou pro autora naopak příznační.