V této knize se dostáváme do Venezuely, která je zmítaná občanskou válkou. Hlavní hrdinka Adelaida právě pohřbila svou matku a zůstala sama. V té nelehké a kruté době je to opravdu boj o přežití, a ne každý bude mít to štěstí.

U této knihy jsem moc nevěděla, co mám čekat, říkala jsem si Odeonka, to bude fajn, ale tedy to co jsem dostala, bylo úžasné. I když to zrovna asi není to správné slovo, neboť celý příběh byl tak drsný, krutý, syrový až depresivní. Nejhorší na tom je, že je to inspirováno skutečností a že se to opravdu děje. V tu chvíli si člověk uvědomí, jak je rád, že žije tam, kde žije.

Kniha je o smrti a přežití. Ale také o svědomí a hledání sama sebe, svého místa na zemi. Kromě současnosti nám Adelaida vypráví i své vzpomínky z dětství a z minulosti a ukazuje nám tak obraz relativně pohodového života ve Venezuele.

Ač je to smutné téma a někdy opravdu drsně popsané, autorka kolikrát zvolila tak krásné věty a přirovnání, že číst tento příběh byla opravdu nádhera. Knížka plná emocí a zároveň napětí.

Skvělý příběh, který si přečtěte.

Velmi temná, krátká, ale všeříkající sonda do současné Venezuely a také do myšlení skoro čtyřicetileté bezdětné hlavní hrdinky, která se odvážně rozhodla vzepřít mocenskému systému pomocí okamžitých rozhodnutí, bez nichž by mohla přijít o život. Dokumentárně-fiktivní pohled dokresluje poetický jazyk samotné vypravěčky, který nedrhne, ale naopak dynamicky plyne.