V době, kdy počátkem 90. let vypukl konflikt na území Jugoslávie, jsem byla dítě, které znalo toto území jako dovolenkový ráj. S postupem války se vzpomínky na pohodu u moře přemazaly obrázky vybombardovaných vesnic, později i přímými kontakty s utečenci ze Sarajeva, kteří se na krátkou dobu stali našimi spolužáky, dokud nepokračovali v cestě do USA. Po přečtení Miss ex-Jugoslávie mi došlo, že jsme tenkrát nemohli ani trošku pochopit, čím prošly ty děti, naši vrstevníci, jejich rodiče - protože jsme tu nikdy nezažili nenávist až za hrob na základě etnicity. Srbská autorka Sofia Stefanovic nenásilně, zevnitř dává všemu smysl, vysvětluje, kde byl zakopán pes a dělá to velmi chytře na příběhu svojí rodiny a svých vrstevníků, kteří byli nuceni buď opustit své domovy a odejít do neznáma, nebo se nechat zabít. Jde zdánlivě o vyprávění ve stylu Hrdého Budžese, akorát s tím rozdílem, že jeho rámec je tragický a nic na tom nemění fakt, že autorka zasadila děj do Austrálie, kde strávila větší část svého dospělého života, ale stále jednou nohou v komunitě těch, kteří odešli z území někdejší Jugoslávie - bez ohledu na etnickou či náboženskou příslušnost. Hořký příběh je okořeněn spoustou komických rodinných historek, ale v momntě, kdy už už máte dojem, že bylo všecko tak nějak v pohodě, přijde studená sprcha: "Copak je mohlo napadnout, že o mnoho let později skončí tady, na druhé straně planety, obklopeni ex-Jugoslávci, možná dokonce těmi, kteří je doma etnicky čistili? A teď jsou všichni tady a čekají, až vyberou královnu mezi mladými ženami, které už brzy budou předvádět svá těla na pódiu, v zemi, kde nehrozí, že by těla rozervaly výbuchy bomb."